ECLI:CZ:US:2021:1.US.2725.21.1
sp. zn. I. ÚS 2725/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Markem Fikrem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 27/2a, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 425/2021-449 ze dne 16. 6. 2021 a rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 84/2020-453 ze dne 22. 12. 2020 a Krajského soudu v Brně č. j. 48 T 7/2020-383 ze dne 30. 9. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinu krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Současně mu uložil povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně 78 475 Kč a poškozenému nahradit nemajetkovou újmu 20 475 Kč a majetkovou újmu 11 453 Kč; se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání poškozeného uložil Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") povinnost nahradit poškozenému nemajetkovou újmu 120 475 Kč. Odvolání stěžovatele a státního zástupce zamítl. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena zejména jeho ústavně zaručená práva v čl. 8 odst. 1 a 2, 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v otázce jeho příčetnosti v době spáchání činu nalézací soud nepřípustným způsobem nahradil vlastním hodnocením důkaz znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ačkoli stěžovatel takový důkaz navrhl a řádně svůj návrh odůvodnil. Nalézací soud však znalecký posudek bez relevantních důvodů neprovedl. Toto pochybení nenapravil odvolací ani Nejvyšší soud, a soudy se tak otázkou příčetnosti stěžovatele v době spáchání činu vůbec nezabývaly. Stěžovatel odkazuje zejména nález sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012 (N 54/64 SbNU 673), ve kterém Ústavní soud mj. uvedl, že při zjišťování nepříčetnosti jako okolnosti vylučující trestní odpovědnost nepřísluší obecným soudům nahrazovat důkaz znaleckým posudkem vlastním hodnocením; odmítnou-li bez relevantního odůvodnění návrh na znalecké dokazování, založí tím ústavně nepřijatelný stav existence tzv. opomenutého důkazu.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Z napadeného rozsudku nalézacího soudu (bodu 14) vyplývá, že soud nevyhověl návrhu na doplnění dokazování přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, s odůvodněním, že skutečnost, že stěžovatel v době spáchání předmětného trestného činu byl uživatelem pervitinu, sama o sobě nezakládá důvodné pochybnosti o jeho příčetnosti v době projednávaného skutku, navíc za situace, kdy má nalézací soud detailní představu o chování a vystupování stěžovatele na místě činu i později. Proti uvedenému závěru nalézacího soudu ovšem stěžovatel v rámci podaného odvolání a následného dovolání ničeho nenamítal. Odvolací a Nejvyšší soud se proto nijak nezabývaly způsobem vypořádání návrhu stěžovatele na doplnění dokazování stran nalézacího soudu.
6. Ze subsidiární povahy ústavní stížnosti vyplývá, že před jejím podáním musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Účel a smysl tohoto ustanovení spočívá nejen v tom, aby příslušná věc byla posouzena především orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady v procesním postupu před orgánem nižšího stupně mohly být v řádném (a příp. i mimořádném) opravném řízení posouzeny a zákonem předvídaným způsobem odstraněny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Mohla-li být určitá námitka efektivně uplatněna již v řízení o některém ze zákonných procesních prostředků k ochraně práva, pak je její řádné uplatnění v ústavní stížnosti možné pouze za předpokladu, že tato možnost byla ze strany stěžovatele využita; v opačném případě se jí Ústavní soud nemůže zabývat [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2111/07 ze dne 2. 10. 2008 (N 160/51 SbNU 3), bod 37 nálezu sp. zn. III. ÚS 2408/18 ze dne 17. 7. 2019 (N 135/95 SbNU 144) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 438/20 ze dne 31. 3. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Nedal-li tedy stěžovatel odvolacímu a případně též Nejvyššímu soudu možnost přezkoumat jím namítané nevyhovění návrhu na doplnění dokazování, nemůže k takové námitce Ústavní soud přihlédnout.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska dodržení nastíněných obecných principů a neshledal v nich žádné ústavněprávní deficity, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Ostatně ani stěžovatel neuvádí žádné další okolnosti, jež by svědčily o zásahu do jeho ústavně zaručených práv, nemohl-li Ústavní soud přihlédnout k jeho jediné uplatněné námitce.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu