ECLI:CZ:US:2021:1.US.2728.21.1
sp. zn. I. ÚS 2728/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Zdeňka Nodla, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 7. 2021 č. j. 19 C 67/2021-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 21. 7. 1992 uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách. Stěžovatel uhradil náklady tohoto řízení ve výši 800 Kč. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 6. 2020 byla povolena obnova řízení v této věci a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu byl zrušen. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 6. 2020 byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Žalobce se se s nárokem na náhradu škody ve výši 800 Kč (náklady soudního řízení) obrátil na Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti. Stanoviskem ze dne 13. 5. 2021 bylo stěžovateli sděleno, že v řízení nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Stěžovatel podal v mezidobí i žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Ten jeho žalobu rozsudkem ze dne 15. 7. 2021 č. j. 19 C 67/2021-56 zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje právní závěr Obvodního soudu pro Prahu 2, když uvádí, že soud posuzoval nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") Ten se však vztahuje pouze na případy, kdy k nezákonnému odsouzení došlo až po 15. 5. 1998, kdy tento zákon nabyl účinnosti. V daném případě však k nezákonnému odsouzení došlo už v roce 1992. Stěžovatel dále podotýká, že v jiných srovnatelných případech odškodňovací orgány náhradu nákladů trestního řízení přiznaly.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
V projednávané věci jde nadto o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s názorem Obvodního soudu pro Prahu 2. Stěžovateli lze přisvědčit, že aplikace zákona č. 82/1998 Sb. na daný případ nebyla vhodná, neboť podle §36 zákona č. 82/1998 Sb. se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy. Účinnosti zákon č. 82/1998 Sb. nabyl dne 15. 5. 1998, rozhodnutí, kterým podle názoru stěžovatele byla způsobena škoda, tedy rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Praze, bylo vydáno dne 21. 7. 1992. V této věci měl být tedy aplikován zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 58/1969 Sb."). Na právních závěrech soudu by to však ničeho neměnilo, neboť základní podmínky pro uplatnění nároku na náhradu škody jsou zde obdobné. Stát podle tohoto zákona odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat, jen využil-li účastník možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor nebo stížnost. Nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem (§2, §3 a §4 zákona č. 58/1969 Sb.). Obvodní soud pro Prahu 2 uvádí, že rozhodnutí nebylo v tomto případě zrušeno pro nezákonnost, neboť nebyla zkoumána. Důvodem povolení obnovy a následného rozhodnutí o zproštění obžaloby byla skutečnost, že trestný čin, za který byl žalobce původně odsouzen, již nebyl trestným činem. K tomu Ústavní soud odkazuje i na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 337/2016 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 645/18, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 2 dále argumentuje, že stěžovatel nevyužil procesního prostředku za účelem zvrácení rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze. Svůj závěr vedoucí k zamítnutí žaloby Obvodní soud pro Prahu 2 řádně odůvodnil a stěžovatel jej ostatně v ústavní stížnosti ani nijak nezpochybňuje.
Jak již dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vícekrát najevo, jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 4000/16, III. ÚS 1301/13, II. ÚS 3137/09 nebo II. ÚS 169/09). Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu. Taková situace nastala právě v nyní hodnoceném případě. Kasační nález by byl ryze formálním aktem, který by ke změně procesního postavení stěžovatele vedoucí k ochraně materiální podstaty jeho základních práv nikterak nepřispěl. Názor obecného soudu týkající se absentujících předpokladů pro přiznání nároku na náhradu škody je řádně odůvodněn.
Důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti nemohou být ani stěžovatelem uváděné případy, Ústavní soud konstatuje, že není povolán k tomu, aby prováděl komparaci rozhodovací praxe ostatních soudů. Navíc ne všechny uváděné případy jsou s věcí stěžovatele srovnatelné.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu