ECLI:CZ:US:2021:1.US.2809.19.1
sp. zn. I. ÚS 2809/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Rudolfa Polívky, zastoupeného Martinem Florou, advokátem, sídlem Dominikánské nám. 656/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 233/2018-74 ze dne 12. 6. 2019, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 A 87/2016-78 ze dne 18. 5. 2018 a proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu č. j. SPU 243298/2016 ze dne 6. 6. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11, čl. 35 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Jičín č. j. PÚ-02/99/04/57/Luk A-30 ze dne 24. 1. 2008 byl schválen návrh komplexní pozemkové úpravy v katastrálním území T. podle §11 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, jež Státní pozemkový úřad svým rozhodnutím č. j. 11222/08-13070Ži ze dne 2. 6. 2008 zamítl a současně rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu podal stěžovatel žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 9 Ca 287/2008-58 ze dne 29. 11. 2011 tak, že dotčené rozhodnutí Státního pozemkového úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ten posléze pokračoval v odvolacím řízení a svým rozhodnutím č. j. 47256/2012-MZE-13311 ze dne 30. 3. 2012 opět odvolání stěžovatele zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
I posledně uvedené rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadl stěžovatel, společně s Ing. J. Polívkovou, správní žalobou, o které rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 30 A 48/2012-126 ze dne 9. 1. 2015 tak, že ji zamítl. Na základě kasační stížnosti stěžovatele i Ing. J. Polívkové Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 4 As 38/2015-47 ze dne 14. 5. 2015 zrušil nejen napadený rozsudek krajského soudu, nýbrž i rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 30. 3. 2012, jemuž věc vrátil k dalšímu řízení. Ten svým rozhodnutím ze dne 6. 6. 2016, v záhlaví specifikovaným, ani napotřetí nevyhověl odvolání stěžovatele a zamítl je za současného potvrzení rozhodnutí prvostupňového správního orgánu. I proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel bránil žalobou, již však Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud vpředu uvedeným rozsudkem rovněž jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas se čtyřmi základními závěry správních soudů, potažmo Státního pozemkového úřadu. Jimi dle názoru stěžovatele jsou: (a) Závěr o nedotčení svých vlastnických práv, (b) závěr o nenutnosti souladu rozhodnutí o schválení pozemkových úprav s platným územním plánem obce, (c) s ním související závěr o skončení platnosti územního plánu obce T. bez ohledu na právní úpravu v §188 odst. 1 stavebního zákona a konečně (d) závěr o nepodstatnosti vady spočívající v absenci návrhu opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí v plánu společných zařízení, který je součástí komplexní pozemkové úpravy. Stěžovatel v ústavní stížnosti zevrubně vyložil, proč vyjmenované závěry soudů, resp. Státního pozemkového úřadu nemohou obstát.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá za nutné nejprve připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním správního řízení či soudního řízení správního, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Předmětem přezkumu tudíž nemůže být vlastní či nové posouzení otázek, předestřených stěžovatelem, neboť k jejich řešení jsou povolány správní orgány a správní soudy. Přezkumná činnost Ústavního soudu se tu omezuje toliko na zjištění, zda se orgány veřejné moci při výkonu svých pravomocích nedopustily (závažného) excesu či zda jinak významně nevybočily z kautel spravedlivého procesu. V poměrech nynější věci to znamená, že předmětem přezkumu Ústavním soudem je toliko zhodnocení, zda se správní soudy, zvláště pak Nejvyšší správní soud, vypořádaly s námitkami stěžovatele ústavně konformním způsobem. Ústavní soud ovšem neshledal, že by se byly soudy ve svých úvahách dopustily svévole či že by jejich rozhodnutí trpělo jiným ústavně relevantním nedostatkem.
Pokud jde o okruh námitek týkajících se závěru správních soudů o nedotčení vlastnického práva stěžovatele, dlužno poznamenat následující. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dal zřetelně najevo, že stěžovatel sice byl oprávněn namítat zásah do územního systému ekologické stability, neboť tento zásah mohl mít negativní vliv na obsah jeho vlastnického práva, avšak v čem konkrétně měl tento negativní vliv spočívat, již stěžovatel v řízení nijak nekonkretizoval (srov. zejména bod 64 rozsudku kasačního soudu). Stěžovatel sice v ústavní stížnosti tvrdí, že specifikoval podobu zásahu do svého vlastnického práva a práva na příznivé životní prostředí s dostatečnou přesností, nicméně toto tvrzení ponechává osamoceno. Pakliže se snad stěžovatel domnívá, že za tuto konkretizaci lze pokládat jeho poukaz na zákonný požadavek, aby poměry území, v němž se nacházejí pozemky stěžovatele, byly změněny pouze v zákonných mezích a zákonným způsobem, nejde o konkretizaci dotčení jeho vlastnického práva negativními vlivy, ale o obecné vývody plynoucí z právní úpravy, které o negativních vlivech na výkon stěžovatelova vlastnictví k příslušným pozemkům (v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu) nemohou nic vypovědět. Za takovou konkretizaci by bývalo bylo možno pokládat blíže rozvedené zásahy do složení a kvality půdy na daných pozemcích, ohrožení konkrétních živočichů, rostlin, a tím i narušení přirozené rovnováhy apod., jak i příkladmo vypočetl kasační soud v napadeném rozsudku (bod 65). Žádná taková specifika ovšem stěžovatel ve správním řízení nepředestřel. Za těchto okolností závěr správních soudů o absenci zásahu do vlastnického práva stěžovatele nejen v ústavně právní rovině obstojí.
Též s námitkami stran nesouladu rozhodnutí o schválení pozemkových úprav s platným územním plánem obce T. se správní soudy vypořádaly racionálním a srozumitelným způsobem. Podstatnou skutečností totiž bylo, že závazné části územního plánu zmíněné obce (mezi které patřilo též vymezení územního systému ekologické stability), vyhlášené vyhláškou této obce č. 4/2002, v době vydání nyní rozporovaného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu již pozbyly platnosti, a to ke dni 31. 12. 2015 (čl. 2 odst. 2 téže vyhlášky). Není přitom přiléhavá argumentace stěžovatele, že ze zákona došlo k prodloužení platnosti územního plánu. Ustanovení §188 odst. 1 stavebního zákona, na které se stěžovatel v té spojitosti odvolává, stanoví, že územně plánovací dokumentaci sídelního útvaru nebo zóny, územní plán obce a regulační plán schválené před 1. 1. 2007 lze do 31. 12. 2022 podle tohoto zákona upravit, v rozsahu provedené úpravy projednat a vydat, jinak pozbývají platnosti. Jak výstižně podotkl Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, zákonodárce tímto přechodným ustanovením dal obcím možnost upravit jejich územní plány schválené před 1. 1. 2007 tak, aby odpovídaly nové právní úpravě ve stavebním zákoně s tím, že v opačném případě pozbývají platnosti. Byl přitom veden zjevnou snahou poskytnout obcím dostatečný prostor přizpůsobit se a zabránit situacím, kdy nebudou mít platný územní plán (viz bod 61 rozsudku kasačního soudu). Zcela jiná je ale situace, kdy se obec sama o své vůli rozhodne omezit dobu platnosti územního plánu, jako tomu bylo v případě územního plánu obce T. Na tento případ se uvedené přechodné ustanovení stavebního zákona nevztahuje, jak je dobře patrné již z jeho dikce. Jestliže tedy v době přijetí posledního rozhodnutí Státním pozemkovým úřadem již územní plán (resp. jeho rozhodné části) nebyl platný, nemohlo logicky dojít k rozporu mezi nově schválenými pozemkovými úpravami s územním plánem obce. Úvahy zvláště Nejvyššího správního soudu jsou v tomto směru bezvadné.
Konečně pak ani ve způsobu, jakým soudy posoudily námitky stěžovatele ohledně absence návrhu opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí v plánu společných zařízení, který je součástí komplexní pozemkové úpravy, Ústavní soud žádné pochybení nezjistil. Nejvyšší správní soud sice připustil, že správní orgán prvního stupně zákonem naznačené rozčlenění společných zařízení na čtyři části [§9 odst. 8 písm. a) až d) zákona o pozemkových úpravách] striktně nedodržel potud, že některé z nich vzájemně smísil, podstatné však bylo, že materiálně se v plánu společných zařízení příslušná opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí ve výsledku promítla. Dle názoru Ústavního soudu výklad přijatý kasačním soudem, tedy že zákon sloučení prvků protierozních opatření a prvků opatření k tvorbě a ochraně životního prostředí sice nepředpokládá, ale zároveň je ani nevylučuje, není ústavně nekonformní. Podstatné totiž bylo zhodnocení, zda v předmětném plánu společných zařízení byly vskutku zastoupeny prvky vztahující se k oběma zmíněným typům opatření, což v nyní souzené věci splněno bylo. V podrobnostech lze na odůvodnění Nejvyššího správního soudu zcela odkázat (viz zejm. body 50 až 52 jeho rozsudku).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu