ECLI:CZ:US:2021:1.US.2840.21.1
sp. zn. I. ÚS 2840/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Plzeň-Bory, zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem, sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1, směřující proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 7. 2021 č. j. 2 T 185/2002-2042 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021 č. j. 13 To 224/2021-2053; za účasti Okresního soudu Praha-západ a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Je přesvědčen, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Zároveň s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva žádá o přednostní vyřízení věci.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl v roce 2003 pravomocně odsouzen pro trestný čin podvodu, kterého se měl dopustit tím, že spolu s další osobou v domově pro seniory přesvědčili více než 80 let starého poškozeného k přepsání chaty do jejich vlastnictví, aniž by mu uhradili kupní cenu. Stěžovateli za to byl uložen podmíněný trest a zákaz výkonu advokacie na 4 roky. Stěžovatel v roce 2021 podal návrh na povolení obnovy řízení v předmětné věci. Okresní soud Praha-západ důvody pro obnovu řízení neshledal a návrh stěžovatele zamítl. Neztotožnil se s argumentací stěžovatele, který považoval za novou skutečnost "objev" skutečného autorství dopisu z roku 2002, ve kterém se měl poškozený přiznat, že kupní cenu dostal a pachatelům se za jejich trestní stíhání omluvit. Odmítl rovněž požadavek stěžovatele, aby ohledně autorství dopisu nechal zpracovat znalecký posudek. Všechny dané skutečnosti totiž již byly posuzovány v původním řízení a způsob jejich vypořádání přijaly všechny stupně obecných soudů i Ústavní soud (usnesení ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 527/03). Stížnost stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným usnesením zamítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. V původním řízení byl dopis označen na základě výslechu svědků za padělek. Právě proto ale nyní stěžovatel nově požadoval zpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, s čímž se napadená rozhodnutí dostatečně nevypořádala. Původní (i nové) řízení tak trpí vadou opomenutého důkazu.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejich projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
8. Stěžovatelovy námitky nemají ústavněprávní přesah. Napadená usnesení (srov. např. bod 7 usnesení odvolacího soudu) jasně odkázala na konkrétní body z rozhodnutí v původním řízení (od rozsudku nalézacího soudu až po příslušné usnesení Ústavního soudu), ve kterých bylo detailně zdůvodněno, proč (i v minulosti) požadovanému provedení znaleckého posudku soudy nevyhověly. Zároveň rozebraly, z jakých příčin tento závěr obstojí i v aktuálním přezkumu. Stěžovatel nevysvětluje, proč chce stejnou otázku po téměř 20 letech řešit znovu a v čem má jít o novou skutečnost. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovateli nárok na rozhodnutí odpovídající jeho přesvědčení, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení.
9. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k žádosti o přednostní projednání Ústavní soud podotýká, že citované rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, dovozující v obecné rovině nárok na urychlené vyřízení návrhu soudem u osob, které se nacházejí ve výkonu trestu, na projednávanou věc aplikovat nelze. Přezkoumávané řízení odehrávající se před 20 lety a zakončené podmíněným trestem totiž nemá s aktuálním uvězněním stěžovatele žádnou souvislost. Fakticky ovšem o ústavní stížnosti Ústavní soud i tak rozhodl obratem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu