ECLI:CZ:US:2021:1.US.2841.21.1
sp. zn. I. ÚS 2841/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. Z., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Litoměřice, Nerudova 1419/22, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2021 č. j. 8 To 250/2021-671 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2021 č. j. 8 PP 158/2014-624, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Brně, kterým bylo podle §91 odst. 1 trestního zákoníku rozhodnuto, že stěžovatel dovykoná zbytek trestu odnětí svobody z celkové výměry čtyř let a deseti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. 39 T 5/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 2 To 8/2014, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2015 sp. zn. 8 PP 158/2014. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Městského soudu v Brně. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy svá rozhodnutí o tom, že se neosvědčil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a proto musí dovykonat zbytek tohoto trestu, dovodily výhradně na základě toho, že se ve zkušební době dopustil nového trestného činu. Vytýká jim, že se nezabývaly dalšími důležitými okolnostmi, například jeho osobními poměry a dalšími okolnostmi vztahujícími se k jeho osobě. Krajský soud v Brně se podle jeho mínění nevypořádal s jeho námitkami. Poukazuje na to, že od spáchání prvotního trestného činu, za který byl odsouzen, uplynulo již dvacet let, přičemž k této skutečnosti mělo být přihlédnuto při stanovení druhu a výměry trestu. Trestní soudy se podle něj nezabývaly tím, že většinu z předmětného trestu odnětí svobody vykonal v rámci výkonu vazby a že pro většinu skutků byl zproštěn obžaloby. Je přesvědčen, že vzhledem k těmto okolnostem nemůže být dovykonáním trestu odnětí svobody dosaženo účelu trestu. Podle jeho názoru nelze předpoklad vedení řádného života zužovat jen ve vztahu k novému pravomocnému odsouzení a je třeba jej posuzovat v obecnější rovině. Domnívá se, že v jeho případě došlo k nadbytečné a neúčelné kumulaci trestu odnětí svobody, když mu byl za novou trestnou činnost uložen dvouletý nepodmíněný trest odnětí svobody, přičemž v této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 4022/18.
Stěžovatel dále namítá, že i když se nemohl z objektivních důvodů účastnit veřejného zasedání před Městským soudem v Brně, stížnostní soud rozhodl v neveřejném zasedání. Tím podle něj došlo k porušení §333 odst. 2 trestního řádu, jež stanovuje bezvýjimečnou povinnost soudu odsouzeného vyslechnout. Domnívá se, že tímto způsobem došlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces, neboť neměl možnost předložit své důkazy a argumenty a vyjádřit se efektivně k argumentům protistrany.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřují výhradně proti nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody, z něhož byl předtím podmíněně propuštěn, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu, o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu či právě o rozhodnutí podle §91 odst. 1 trestního zákoníku o vykonání zbytku trestu odnětí svobody. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Ústavní soud musí v prvé řadě odmítnout přesvědčení stěžovatele, že v jeho případě nemohlo odsouzení pro nový trestný čin představovat důvod k nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl předtím podmíněně propuštěn. Jak vyplývá z usnesení Městského soudu v Brně, stěžovatel se krátce po započetí běhu zkušební doby podmíněného propuštění dopustil nové trestné činnosti, za kterou byl následně rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2021 sp. zn. 67 To 360/2019 odsouzen. Ústavní soud zdůrazňuje, že šlo o stejný druh trestné činnosti (trestný čin poškození věřitele), za kterou stěžovatel vykonával trest odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn. Již tato skutečnost sama o sobě výrazně zvyšuje závažnost stěžovatelova recidivního jednání a potvrzuje, že si nevážil poskytnutého privilegia a šance v podobě podmíněného propuštění.
Jestliže stěžovatel trestním soudům vytýká, že se nezabývaly např. jeho osobními poměry a dalšími okolnostmi vztahujícími se k jeho osobě, neuvádí zároveň žádné konkrétní podstatné okolnosti tohoto druhu, které by byly způsobilé zpochybnit závěr trestních soudů, že ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nevedl řádný život (vzhledem k opakování stejné trestné činnosti). Ostatně již Městský soud v Brně na č. l. 4 svého usnesení poznamenal, že stěžovatel soudu neprokázal jakékoli výjimečné okolnosti, které by v jeho případě snad mohly vést k závěru, že dalšího výkonu trestu u něj není třeba.
Zjevně neopodstatněná je též námitka stěžovatele, že trestní soudy nepřihlédly ke značnému časovému odstupu od samotného spáchání trestné činnosti, za kterou vykonával trest odnětí svobody. Doba, která uplynula od spáchání trestného činu, stejně jako délka trestního řízení, představují kritéria pro stanovení druhu a výměru trestu (srov. §39 odst. 3 trestního zákoníku). Nejde tedy o okolnosti, jež by soud měl brát v úvahu při svém rozhodování v průběhu výkonu již uloženého trestu, tedy např. při posuzování, zda se podmíněně propuštěný ve zkušební době osvědčil, či nikoli. Opačný závěr by totiž znamenal, že by se k téže okolnosti přihlíželo ve prospěch pachatele minimálně dvakrát. Podobně ani další okolnosti, na něž stěžovatel poukazuje, nemohou podle Ústavního soudu hrát žádnou roli při rozhodování podle §91 odst. 1 trestního zákoníku o vykonání zbytku trestu odnětí svobody, ať již jde o to, že většinu z uloženého trestu vykonal v rámci výkonu vazby, anebo že byl pro jiné skutky obžaloby zproštěn; z hlediska úvah zda ve zkušební době vedl či nevedl řádný život jde o zcela irelevantní okolnosti.
Nepřípadný je i odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 4022/18. Ten se týkal kumulace podmíněných odsouzení, nebyla zde tedy žádná souvislost s nevedením řádného života v rámci zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, tj. se situací, kterou musely řešit trestní soudy v nyní projednávané věci. Zásadní odlišnost přitom spočívá v tom, že na stěžovatele již bylo působeno výkonem trestu odnětí svobody, přičemž se toto působení ukázalo jako bezvýsledné, neboť se stěžovatel krátce po svém podmíněném propuštění na svobodu dopustil nové trestné činnosti, a to dokonce stejného druhu jako byla ta, za niž již byl odsouzen.
Ústavní soud konečně musí odmítnout i námitky stěžovatele, že nebyl vyslechnut, neúčastnil se veřejných zasedání konaných soudem prvního stupně a stížnostní soud rozhodl v neveřejném zasedání. Městský soud v Brně na č. l. 2 svého usnesení uvedl, že se veřejné zasedání konalo bez přítomnosti stěžovatele, avšak bylo tomu tak proto, že se z předchozích veřejných zasedání stěžovatel opakovaně omlouval, přičemž jeho poslední omluva nebyla jakkoli podložena; tuto okolnost blíže rozvedl na č. l. 2 svého usnesení Krajský soud v Brně. Veřejnému zasedání byl navíc přítomen jeho obhájce.
Ústavní soud souhlasí s názorem Krajského soudu v Brně, že účast na veřejném zasedání není povinností odsouzeného, ale je to jeho právem, tudíž pokud svou neúčast řádně neomluví, nebrání to tomu, aby se veřejné zasedání konalo v jeho nepřítomnosti. V tomto kontextu je třeba vykládat i ustanovení §333 odst. 2 trestního řádu, na něž stěžovatel poukazuje. V neposlední řadě nelze přehlédnout skutečnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti sice tvrdí, že neměl možnost předložit své důkazy a argumenty a vyjádřit se efektivně k argumentům protistrany, avšak již nijak nespecifikuje, jaké konkrétní okolnosti hodlal trestním soudům sdělit. Přihlédne-li se jednak k okolnosti, že tyto důkazy, argumentaci a vyjádření mohl poskytnout jeho obhájce, jenž u veřejného zasedání před soudem prvního stupně přítomen byl, a dále k tomu, že svou podrobnou argumentaci proti rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel předložil v podobě stížnosti odůvodněné hned dvěma jeho obhájci, dochází Ústavní soud k přesvědčení, že právo stěžovatele vyjádřit se k věci nebylo žádným podstatným způsobem zkráceno, a proto nedošlo k porušení jeho práva na spravedlivý (řádný) proces.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu