ECLI:CZ:US:2021:1.US.2849.19.1
sp. zn. I. ÚS 2849/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem se sídlem K. H. Máchy 604/6, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2019, č. j. 5 Tdo 434/2019-376, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. listopadu 2018, č. j. 10 To 226/2018-356 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. října 2018, č. j. 2 T 69/2018-318, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové. Podle obsahu stížnosti obecné soudy tím, že jej uznaly vinným v trestním řízení, porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (díle jen "Listina"), jakož i právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, právo na rovné postavení podle čl. 37 odst. 3 Listiny i právo na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny.
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu ve v Hradci Králové uznán vinným ze spáchání přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odložením výkonu trestu na dvouletou zkušební dobu. Skutek, pro který byl stěžovatel okresním soudem odsouzen, spočíval v tom, že měl jako žadatel o hmotnou nouzi a příspěvek na bydlení doručit dne 7. 6. 2017 na Úřad práce České republiky stížnost, v níž měl obvinit úřednici Úřadu práce v Hradci Králové (poškozenou) z přijetí úplatku, přičemž tuto informaci zopakoval i v navazujících podáních. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 10 To 226/2018, tak, že je podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud rovněž dovolání žalovaného odmítl a ztotožnil se s posouzením skutku ze strany nižších soudů.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznesl totožné námitky, které uplatnil v průběhu řízení před obecnými soudy. Ty se podle stěžovatele nevypořádaly dostatečně s jím namítanými důkazy, resp. jednotlivými podáními vůči Úřadu práce, která stěžovatel předložil. Obecné vypořádání se s důkazy nepředstavuje dodržení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Soudy tím zatížily své řízení procesní vadou, mající ústavněprávní relevanci. Stěžovatel shledává po celou dobu řízení přístup poškozené v rozporu s etickým kodexem veřejné správy. Od počátku (správního) řízení toliko uplatňoval svá práva bez úmyslu poškozené způsobit újmu. Stěžovatel ostatně psal v minulosti více stížností na Úřad práce podobného rázu, jedná se o osobu se základním vzděláním, právní kvalifikace a posouzení vnitřního srozumění stěžovatele s následky to měly reflektovat. Stěžovatel již v dovolání namítal porušení práva na obhajobu, přičemž právo na právní pomoc v trestním řízení mu náleželo od počátku. K uložení trestu mělo nadto dojít až ultima ratio, celá záležitost stěžovatele mohla (a měla) být vyřešena ve správním řízení. Stěžovatelova zmínka o úplatku nedosahuje požadované hranice společenské škodlivosti. Jednání stěžovatele nebylo natolik společensky škodlivé, aby vedlo k uložení předmětného trestu.
II. Posouzení Ústavním soudem
4. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, proti nimž není přípustný další opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky výhradně soudním orgánem ochrany ústavnosti. V tomto ohledu je nutné zmínit, že jedině obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené.
8. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedená východiska nejprve uvádí, že námitky stěžovatele směřují zejména proti způsobu, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěly. Ve své stížnosti však neuvádí žádné jiné argumenty a ani námitky, s nimiž by se obecné soudy řádně nevypořádaly již v odvolacím a především v dovolacím řízení, přičemž v obou případech stěžovatelově opravnému prostředku nebylo vyhověno. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudů žádnou vadu dosahující ústavně právní relevance.
10. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestného činu je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí neplyne jakýkoliv podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které příslušné procesní předpisy předepisují pro režim získání potřebných skutkových zjištění. Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení. K závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.
11. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly.
12. Stěžovatel se domáhá uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio s tím, že skutek nebyl způsobilý k vyvození jeho trestní odpovědnosti. Podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb., je zjednodušeně řečeno trestným činem podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Společenská škodlivost přitom není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady zakotvené v §12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě méně závažného trestného činu. Obecné soudy v intencích citovaného stanoviska posoudily jednání stěžovatele za nikoliv bagatelní, přihlédly přitom k tomu, že stěžovatel obvinil poškozenou opakovaně a jednání pro poškozenou mohlo mít závažné profesní důsledky. Ústavnímu soudu nyní nepřísluší na jejich hodnocení ničeho měnit.
13. K tvrzenému porušení práva na obhajobu Ústavní soud konstatuje, že obviněný byl zastupován obhájcem, jehož si sám zvolil, a to bezprostředně po podání návrhu na potrestání po skončení zkráceného přípravného řízení.
14. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
15. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu