ECLI:CZ:US:2021:1.US.2866.21.1
sp. zn. I. ÚS 2866/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti E. H., zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou se sídlem Mořinka 70, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021 sp. zn. 5 To 145/2021 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 2. 2021 sp. zn. 19 T 136/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, jímž bylo rozhodnuto, že samosoudce uvedeného soudu Mgr. Martin Fila není vyloučen z rozhodování trestní věci stěžovatele. Dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Ústavní soud ve své dnes již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15, IV. ÚS 693/16, IV. ÚS 587/16, IV. ÚS 3117/15, IV. ÚS 2758/18 či III. ÚS 4005/17).
V projednávané věci dosud nebylo meritorně konečným způsobem rozhodnuto, neboť podle elektronické evidence Infosoud bylo proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 podáno odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Vydáním napadeného usnesení o nevyloučení samosoudce řízení nekončí a stěžovatel jednak může své námitky uplatňovat v rámci odvolacího řízení a jednak mu jsou nadále k dispozici opravné prostředky podle trestního řádu v rámci trestního řízení, zejména dovolání; námitka, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je pak přímo předpokládána jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, se může obrátit na Ústavní soud (obdobně srov. sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09, I. ÚS 2617/08, IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06, II. ÚS 644/12, II. ÚS 2663/12 či IV. ÚS 2114/13).
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2021
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj