ECLI:CZ:US:2021:1.US.2966.21.1
sp. zn. I. ÚS 2966/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Marcela Smékala, soudního exekutora se sídlem Michelská 1326/62, Praha 4, zastoupeného Mgr. Lukášem Pospíšilem, advokátem se sídlem Vyskočilova 1326/5, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021 č. j. 23 Co 231/2021-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel, jako soudní exekutor, vedl exekuční řízení, v němž vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce. Povinnému uložil povinnost nahradit soudnímu exekutorovi částku 51 430,80 Kč, kterou povinný zaplatil. Exekuční řízení však bylo následně zastaveno, neboť exekučním titulem byl rozhodčí nález vydaný rozhodcem, který v důsledku neplatnosti rozhodčí doložky neměl pravomoc ve věci rozhodnout. Soudní exekutor vrátil povinnému pouze částku 10 620 Kč. Dne 15. 4. 2019 došlo k postoupení předmětné pohledávky ve výši 40 810,80 Kč z povinného jako postupitele na postupníka, Českého spotřebitele s.r.o. Ten se obrátil na Obvodní soud pro Prahu 4 s žalobou na zaplacení dané částky z titulu bezdůvodného obohacení stěžovatele. Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě v plném rozsahu vyhověl. Stěžovatel se proti rozhodnutí co do částky 15 302 Kč odvolal, když podle něj představovala daná částka daňovou povinnost stěžovatele (DPH a daň z příjmu fyzických osob) a nejde tedy o bezdůvodné obohacení stěžovatele. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje právní závěry obecných soudů, na jejichž základě bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení včetně odvedené daně z přidané hodnoty ve výši 8 296 Kč (podle rozhodnutí soudu prvního stupně jde o sumu 8 926 Kč). K tomu stěžovatel uvádí, že byl v případě této částky, kterou obdržel od povinného, pouze platebním místem, a daná částka tak nemůže být předmětem jeho obohacení. V ústavní stížnosti dále namítá, že se soudy dopustily také nesprávného právního posouzení možného vrácení zaplacené daně státem.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
V projednávané věci jde nadto o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04). Ani počet sporů před obecnými soudy nemůže být důvodem zásahu Ústavního soudu, a to nejen sjednocujícího, jestliže to, co osobní zájem stěžovatele přesahuje, nenaplňuje kritéria důvodnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 3725/13).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s názorem odvolacího soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Obvodní soud pro Prahu 4 i Městský soud v Praze podrobně vysvětlily, proč je třeba do výše bezdůvodného obohacení zahrnout i částku představující uhrazenou daň. Exekutor je v tomto případě daňovým subjektem, není pouhým platebním místem, jak uvádí. Úvaha, zda se stěžovatel může určitým způsobem domoci vrácení zaplacené daně po státu, není pro posouzení vzniku bezdůvodného obohacení na straně stěžovatele relevantní.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Napadené rozhodnutí přesvědčivě reaguje na všechny námitky stěžovatele. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že civilní soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu