ECLI:CZ:US:2021:1.US.2975.21.1
sp. zn. I. ÚS 2975/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Kojetínského, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 125/2020-56 ze dne 30. 9. 2021 a výroku II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 2 Cm 27/2019-47 ze dne 26. 5. 2021, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Alexandry Dlouhé, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu vedlejší účastnice na zrušení rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Pavla Čvančary sp. zn. 15 Sms 1/2019 ze dne 17. 6. 2019 (výrok I) a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 6 534 Kč (výrok II). Proti výroku II napadeného rozsudku podal stěžovatel odvolání; podle něj měl městský soud při určování odměny za jeden úkon právní služby vycházet z tarifní hodnoty 78 700,17 Kč (tj. z částky, která byla hodnotou věci v rozhodčím řízení) a nikoli z tarifní hodnoty 10 000 Kč odvozené ze zbytkové klauzule podle §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") se v napadeném usnesení ztotožnil se závěrem městského soudu a výrok II napadeného rozsudku potvrdil.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadeného usnesení a výroku II napadeného rozsudku, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy v jeho věci neřídily při určení tarifní hodnoty věci právní normou určující její jednoznačný výpočet, ale vyšly ze zbytkové klauzule podle §9 odst. 1 advokátního tarifu. Takový postup představuje extrémní porušení podústavního práva a porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 2811/08 ze dne 11. 6. 2009 (N 141/53 SbNU 747) a nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Podle stěžovatele je nelogické, aby v rozhodčím řízení bylo rozhodováno o nákladech řízení podle tarifní hodnoty určené z jistiny sporu a v řízení o neplatnosti rozhodčího nálezu byla jistina sporu popírána. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu týkající se výpočtu nákladů řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci, jež je nyní projednávané věci podobná [nález sp. zn. IV. ÚS 1332/07 ze dne 23. 2. 2011 (N 22/60 SbNU 239) a nález sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017 (N 230/87 SbNU 763)]. Závěrem uvádí, že jestliže by advokát způsobil svým postupem v řízení neplatnost rozhodčího nálezu, byla by jeho odpovědnost navázána na výši plnění, jehož vymožení by bylo zmařeno.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že problematika nákladů řízení, jejichž nesprávný výpočet stěžovatel namítá, ačkoli může mít v některých případech citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho pak plyne rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2578/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153)]. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze pouze, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177)].
7. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích nedopustily extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace a aplikace zákona. Odvolací soud řádně vyložil, že žaloba vedlejší účastnice vychází z ustanovení §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého soud na návrh kterékoliv strany zruší ze stanovených důvodů rozhodčí nález. Nejde tedy o spor o určení, zda tu právní poměr je či není; soud nezkoumá naléhavý právní zájem, ale vychází z toho, že možnost navrhnout zrušení rozhodčího nálezu vyplývá přímo ze zákona. V tomto speciálním typu řízení jde pouze o přezkoumání, zda rozhodčí nález byl vydaný v souladu se zákonem a při určení hodnoty úkonu právní služby je proto třeba vycházet z §9 odst. 1 advokátního tarifu.
8. Uvedený závěr obecných soudů - jenž je projevem jejich nezávislé rozhodovací činnosti v rovině podústavního práva - považuje Ústavní soud za ústavně konformní (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 89/12 ze dne 26. 4. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 3001/17 ze dne 24. 10. 2017 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3868/17 ze dne 5. 6. 2018; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) a neshledává v něm žádné vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci.
9. Stěžovatelem citovaná judikatura Ústavního soudu není v nyní projednávané věci přiléhavá, neboť se týká řízení o určení vlastnického práva k nemovitým věcem a nikoliv specifickému řízení o zrušení rozhodčího nálezu, tedy zjevně jiného typu řízení. Závěry odkazovaných rozhodnutí proto nejsou bez dalšího přenositelné.
10. Protože napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny ústavně zaručené práva nebo svobody stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu