ECLI:CZ:US:2021:1.US.3015.21.1
sp. zn. I. ÚS 3015/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupené Jiřím Kacafírkem, advokátem, sídlem Pražská 84/15, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 660/2021-646 ze dne 11. 8. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 6/2021-602 ze dne 27. 1. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 1 T 123/2020-561 ze dne 21. 10. 2020 byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), kterého se měla dopustit jednáním, jež je podrobně vylíčeno ve skutkové větě výroku o vině. Za tento zločin byla stěžovatelka odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let se zkušební dobou v délce 5 let. Současně byl nad stěžovatelkou vysloven dohled a dále jí byla uložena povinnost, aby podle svých sil nahradila poškozeným způsobenou škodu. Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit poškozenému T. T. náhradu škody ve výši 669 500 Kč a poškozenému M. B. náhradu škody ve výši 1 700 000 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") byl poškozený T. T. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi v celém rozsahu a dále podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil též výroky o vině a trestu rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. 1 T 79/2019-426 ze dne 25. 2. 2020 ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 6 To 104/2020-464 ze dne 4. 11. 2020. Ve věci sám rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu. V rámci skutku pod bodem 1) ji odvolací soud navíc uznal vinnou i přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byla stěžovatelka odsouzena ke společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 5 let za současně vysloveného dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku jí byla rovněž uložena povinnost, aby podle svých sil nahradila poškozeným škodu, kterou trestným činem způsobila. O náhradě škody rozhodl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně.
Rozsudek Krajského soudu v Praze napadla stěžovatelka dovoláním, jež Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. neprověřily některé skutkové okolnosti, na něž poukazovala, pominuly výpovědi některých svědků a jiným zase bezdůvodně neuvěřily. V opačném případě by soudy byly zjistily, že vedle tří bytů mohla ještě koupit poslední dva byty z peněz získaných od poškozeného a jejich následným prodejem získat peníze na vrácení peněz půjčených na jejich koupi. Stejně tak zjišťování její způsobilosti zaplatit z výnosu prodeje svého majetku částku ve výši 400 000 Kč zůstalo stranou pozornosti soudů. Stěžovatelka dále zpochybnila závěr soudu, že zastavené nemovitosti nemůže jejich vlastník prodat, což dle jejího názoru nemá oporu v hmotném právu. Stěžovatelka má rovněž za to, že pro kvalifikaci skutku pod bodem 1) jako přečinu vydírání není dána spolehlivá opora v provedených důkazech. Bez ohledu na to se zde měla použít zásada subsidiarity trestní represe. Ohledně posouzení, zda svým jednáním naplnila znaky trestného činu podvodu dle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, soudy dle jejího mínění rozhodovaly na základě navzájem rozporných důkazů, aniž by byly tyto protiklady odstranily, čímž mimo jiné došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Skutkový stav předestřený soudy má dle stěžovatelky povahu tzv. souhrnného zjištění, aniž by bylo zřejmé, jaké skutečnosti vyplývají z konkrétních důkazů. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti zevrubněji rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá v prvé řadě za nutné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění nebo přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Hodnocení veškerých okolností spáchání trestných činů stěžovatelkou proto bylo a zůstává výsadou trestních soudů. Případný zásah Ústavního soudu se omezuje pouze na vážné excesy v tomto hodnocení, popřípadě na jiný ústavně významný nedostatek, jež ovšem Ústavní soud v souzené věci neshledal.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vesměs opakuje argumentaci, kterou uplatnila v rámci svých opravných prostředků a s níž se soudy náležitě vypořádaly, byť se s tím subjektivně neztotožňuje. Jak již ve svém usnesení podotkl Nejvyšší soud, soudy sice vyšly z usvědčujících (avšak současně obsáhlých a podrobných) výpovědí poškozených, ty však v provedeném dokazování nestály osamoceny. S nimi souzněly i ostatní důkazy, zejména listiny prokazující časové souvislosti, výše čerpání úvěrů apod. Soudy také ozřejmily, proč se jim výpovědi některých svědků jevily nevěrohodnými. Převážně šlo o případy, kdy tito svědci reprodukovali vesměs to, co jim měla dříve sdělit sama stěžovatelka, resp. se jednalo o svědky s bohatou trestní minulostí, popřípadě jejich svědecké výpovědi nebyly ve vztahu k souzeným skutkům relevantní. Soudy též přesvědčivě odůvodnily, proč v opakovaných výpovědích jednoho z poškozených neshledaly, na rozdíl od stěžovatelky, žádné podstatné rozpory, s tím, že jí namítané odlišnosti ve výpovědích jsou ve skutečnosti upřesněním skutečností, na něž si poškozený vzpomněl. Není proto opodstatněná výtka stěžovatelky, že skutkový stav zjištěný soudy má povahu tzv. souhrnného zjištění, při němž není patrné, jaké skutečnosti vyplývají z konkrétních důkazů, resp. že by šlo o pochybnosti, které by bylo nutno v souladu se zásadou in dubio pro reo hodnotit ve prospěch stěžovatelky. V podrobnostech lze na odůvodnění soudů, zvláště pak usnesení Nejvyššího soudu, zcela odkázat (viz zejména body 25 až 28 napadeného rozhodnutí dovolacího soudu).
Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem (viz body 29 a 30 jeho usnesení) nemůže přisvědčit stěžovatelce v její námitce stran údajného závěru soudů o nemožnosti prodat zastavené nemovitosti. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že jeho úvaha směřovala tím směrem, že byly-li stěžovatelkou zakoupené nemovitosti zatíženy zástavním právem, stěží bylo možné očekávat záhy poté jejich prodej se ziskem (viz bod 7 in fine napadeného rozsudku krajského soudu). Jinak řečeno, soudy nepopřely možnost prodeje předmětných bytů, na nichž vázlo zástavní právo, podle hmotného práva, nýbrž tím měly na mysli jejich celkovou horší prodejnost, na niž poukázaly ve spojitosti se stěžovatelkou deklarovaným (a posléze nenaplněným) slibem vrácení již vylákaných a dále požadovaných peněz.
Namítla-li stěžovatelka, že její případ neměl být řešen v trestním řízení s ohledem na zásadu ultima ratio, sluší se poznamenat, že Nejvyšší soud zdůraznil, že trestný čin vydírání je svou formou předčasně dokonaný delikt, což znamená, že zákonné znaky skutkové podstaty postihují jednání, které je svou povahou přípravou k dosažení pachatelova cíle. K jeho dokonání tedy postačí samotné užití pohrůžky jinou těžkou újmou, přičemž nemusí dojít k tomu, co pachatel svým jednáním sleduje. Pakliže ovšem jednání stěžovatelky neskončilo toliko u samotné pohrůžky jiné těžké újmy, ale tato pohrůžka ve skutečnosti byla následně realizována, jednalo se o chování stěžovatelky po dokonání trestného činu vydírání, který nehraje z hlediska úvah o subsidiaritě trestní represe žádnou roli. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu lze zohlednit toliko při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin. Jak to přiléhavě vystihl dovolací soud ve svém rozhodnutí, chování stěžovatelky po činu tedy nejen že nemůže svědčit o nižší míře společenské škodlivosti jejího jednání, ale naopak jí přitěžuje, jelikož z něho vyplývá její pohnutka a odhodlání poškozenému skutečně ublížit a způsobit mu jinou těžkou újmu (srov. bod 41 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Tím je koneckonců podpořen i závěr o zavinění stěžovatelky ve formě přímého úmyslu.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu