ECLI:CZ:US:2021:1.US.3036.20.1
sp. zn. I. ÚS 3036/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Nataši Šmeralové, zastoupené JUDr. Jiřím Šidliákem, advokátem se sídlem Vladislavova 44/10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, č. j. 33 Cdo 2569/2019-236, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2019, č. j. 64 Co 312/2018-200 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 27. 7. 2018, č. j. 8 C 121/2017-153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 26. 10. 2020 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy bylo řízení o žalobě zemřelého manžela stěžovatelky (dále jen "žalobce") o zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím, představující dluh vyplývající z dohody o poskytování právních služeb uzavřené mezi žalobcem a žalovanou.
3. Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 27. 7. 2018, č. j. 8 C 121/2017-153, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 64 Co 312/2018-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Oba soudy dospěly k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena příkazní smlouva, jejímž předmětem je poskytování právních služeb. Odměna byla sjednána jako časová ve výši 2 000 Kč za každou započatou hodinu a současně též jako podílová ve výši 5 % z plnění, jež žalovaná z majetku náležejícího do společného jmění obdrží. Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) shledal námitku promlčení, kterou uplatnila žalovaná, ve vztahu k nároku na podílovou odměnu důvodnou, přičemž však dovodil, že tento nárok žalobci nepřísluší, neboť žalovaná od smlouvy ještě před skončením věci platně odstoupila, smlouva pro ten případ žádné ujednání týkající se podílové odměny neobsahuje a žalobce se na výsledku vyplývajícím z uzavřené dohody o zúžení společného jmění manželů nepodílel.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2020, č. j. 33 Cdo 2569/2019-236, dovolání žalobce podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítl.
II.
5. Stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces již v tom, že dovolací soud rozhodl o podaném dovolání po 12 měsících, a to navíc poté, co žalobce zemřel, takže již v době rozhodnutí nebyl účastníkem řízení.
6. Obecné soudy podle stěžovatelky nesprávně vyhodnotily otázku nároku žalobce na smluvní odměnu, která mu vznikla vůči žalované při jejím zastupování ve věci vypořádání společného jmění manželů, a to jak z hlediska oprávněnosti tohoto nároku, tak z hlediska jeho možného promlčení.
7. Pokud jde o promlčení, stěžovatelka má za to, že počátek běhu promlčecí lhůty u nároku žalobce plynoucího z ujednané podílové odměny je možné nejdříve vázat k právní skutečnosti, kdy došlo k nabytí vlastnického práva žalované k majetku získanému ze společného jmění manželů, nikoli k údajnému odvolání příkazu žalobci, jak chybně vyhodnotil odvolací soud.
8. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s právním posouzením nároku žalobce na podílovou odměnu. Pro vznik odměny nebyl rozhodující výsledek činnosti projevující se až v konečných rozhodnutích soudů ohledně podaných určovacích žalob, jak chybně interpretuje dovolací soud, nýbrž výsledek projevující se jakkoli tím, že žalovaná nabude majetek ze společného jmění manželů.
III.
9. Dříve, než Ústavní soud mohl přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení dané zákonem o Ústavním soudu.
10. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem.
11. Podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
12. Ústavní soud ze spisu Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 8 C 121/2017 zjistil, že dne 23. 4. 2019 podal žalobce prostřednictvím právního zástupce dovolání. Z kopie úmrtního listu bylo zjištěno, že žalobce zemřel dne 9. 6. 2020, tj. před vyhlášením usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, č. j. 33 Cdo 2569/2019-236. Usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno do datové schránky právního zástupce zemřelého žalobce. Ústavní soud, shodně jako ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2588/11, konstatuje, že jestliže bylo usnesení Nejvyššího soudu doručeno právnímu zástupci v době, kdy již žalobce zemřel, jedná se o neúčinné doručení, neboť plná moc zástupce smrtí zastoupeného zanikla (viz §28 odst. 5 občanského soudního řádu). Po smrti žalobce Nejvyšší soud nerozhodl o tom, s kým bude v dovolacím řízení pokračovat ve smyslu §107 odst. 1 občanského soudního řádu. Tím nastal stav nejen dosud neskončeného řízení před obecnými soudy, nýbrž i stav, kdy se stěžovatelka nestala (alespoň prozatím) účastníkem řízení, do kterého směřuje svoji ústavní stížnost.
13. Ústavní soud uzavírá, že jestliže stěžovatelka nebyla účastníkem řízení, v němž k vydání jimi napadených rozhodnutí obecných soudů došlo, není ve smyslu výše citovaného ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ani legitimována k podání posuzované ústavní stížnosti, a to ani za situace, kdy předložila Ústavnímu soudu potvrzení notáře vystavené dne 1. 9. 2020 k její žádosti, že je jedinou dědičkou.
14. V důsledku toho nezbylo než ústavní stížnost podle shora citovaného ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu