ECLI:CZ:US:2021:1.US.3052.20.1
sp. zn. I. ÚS 3052/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Miroslava Kratochvíla, zastoupeného Vítem Hrnčiříkem, advokátem se sídlem Riegrova 172, Kralupy nad Vltavou, proti usnesením Okresního soudu v Benešově č. j. 23 EXE 189/2020-178 ze dne 14. 8. 2020 a č. j. 23 EXE 189/2020-137 ze dne 29. 6. 2020 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 151 EX 45/20-182 ze dne 3. 6. 2020, vydanému Filipem Exnerem, soudním exekutorem se sídlem Exekutorského úřadu v Praze 7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí exekučního soudu a soudního exekutora, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 289 352,49 Kč s příslušenstvím a ve výši 68 802 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody, jež byla oprávněné jako poškozené v trestním řízení přiznána vykonatelným rozsudkem Okresního soudu v Táboře č. j. 6 T 55/2018-1415 ze dne 26. 6. 2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, sp. zn. 14 To 260/2019 ze dne 30. 12. 2019. Provedením exekuce byl soudem pověřen Filip Exner, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 7, jenž dne 3. 6. 2020 vydal v záhlaví označený příkaz k úhradě nákladů exekuce. Jím byla stěžovateli jako povinnému uložena povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 73 229,20 Kč a dále náklady oprávněné ve výši 15 510 Kč.
Proti zmíněnému příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky, které vyšší soudní úřednice Okresního soudu v Benešově zamítla v záhlaví citovaným usnesením ze dne 29. 6. 2020. Toto usnesení stěžovatel napadl námitkami podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů. O nich rozhodla předsedkyně senátu 23 EXE téhož soudu v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 14. 8. 2020 tak, že napadené rozhodnutí vyšší soudní úřednice potvrdila, když se ztotožnila s jeho důvody.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že výše odměny soudního exekutora byla v napadeném příkazu vyčíslena nepřiměřeně, bez zohlednění skutečně vykonané práce exekutorem. Stěžovatel má za to, že plnil-li sám na vymáhanou pohledávku, nejednalo se o plnění vymožené exekutorem. Za takto uhrazenou částku dle jeho názoru odměna exekutorovi nepřísluší. Na podporu své argumentace stěžovatel příkladmo odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3302/19 ze dne 10. 3. 2020 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3358/16 ze dne 15. 5. 2018. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných exekučních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se otázkou zohlednění "dobrovolnosti" plnění vymáhané povinnosti ze strany povinného při stanovení výše nákladů exekuce a odměny soudního exekutora ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval, přičemž zaujal postoj ke dvěma základním situačním východiskům.
Prvním z nich je případ, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, dříve, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, resp. vyrozumění o jejím zahájení. Zde Ústavní soud vyslovil názor, že nemohl--li soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [srov. kupř. bod 15 nálezu sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 SbNU 175), na něj navazující nález sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125) či již zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 3302/19 ze dne 10. 3. 2020].
Ve druhém případě se jedná o situace, kdy povinný sice plnil až po nařízení exekuce, avšak ještě před jejím "nuceným provedením". Ústavní soud zde uvedl, že poskytnutí vymáhaného plnění (jakož i uhrazení zálohy na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného) povinným ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti (§46 odst. 6 exekučního řádu) je třeba promítnout do výpočtu odměny soudního exekutora sníženou sazbou (ve výši 50 % u plnění peněžitých), jak to nyní předpokládá §11 odst. 1 exekučního tarifu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2757/18 ze dne 11. 8. 2020]. Právě uvedené logicky znamená, že je-li plněno později nebo jen na vymáhanou částku (a nikoli už na snížené náklady exekuce, resp. náklady oprávněného), žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2289/13 ze dne 5. 6. 2014 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3358/16 ze dne 15. 5. 2018).
Jak se podává z napadených rozhodnutí exekučního soudu, právě připomenuté závěry stran "dobrovolnosti" plnění povinným plynoucí z judikatury Ústavního soudu se v případu stěžovatele neuplatní. Stěžovatel totiž na účet soudního exekutora plnil až dne 3. 6. 2020 částkou 400 000 Kč, tj. zjevně po uplynutí třicetidenní lhůty ode dne, kdy mu tato výzva ke splnění vymáhané povinnosti byla doručena (26. 3. 2020). Nadto v době, kdy stěžovatel takto hradil, již byla nařízena exekuce prodejem nemovitých věcí stěžovatele i přikázáním pohledávky z jeho účtů, k čemuž soudní exekutor přikročil po marném vypršení uvedené lhůty. Nedošlo tím tedy k "podstatnému zjednodušení práce exekutora, který již nemusí zjišťovat ani zajišťovat majetek povinného" (bod 14 in fine vzpomenutého nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2757/18).
Z nastíněných okolností, jež ostatně stěžovatel ani nijak nezpochybňuje, je patrné, že na dobrovolnost plnění tu usuzovat již nelze. Je tomu tak proto, že po marném vypršení lhůty ke splnění vymáhané povinnosti a vydání příkazů již bezprostředně postihujících majetek povinného není možné z objektivního hlediska posoudit, zda plnění jím následně poskytnuté je opravdovým dobrovolným plněním, anebo zda se na této "dobrovolnosti" odrazila hrozba postižení majetku povinného nebo jeho části, jinými slovy, zda se ve skutečnosti nejedná o plnění spíše vynucené nežli dobrovolné. Lhostejno přitom, jak povinný takové plnění prezentuje. Každopádně tak či onak je třeba vzít v potaz, že soudní exekutor v tomto případě svou práci, přinejmenším její významnou část, vykonal, za což mu přísluší odměna. Pakliže ji exekuční soud přiznal soudnímu exekutorovi za uvedených podmínek v plné výši, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu