ECLI:CZ:US:2021:1.US.3095.20.1
sp. zn. I. ÚS 3095/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2020 č. j. 5 As 128/2019-37 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2019 č. j. 11 A 238/2018-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdí, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu městského soudu, který zamítl žalobu stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem Ministerstva pro místní rozvoj (dále jen "vedlejší účastník"). Nesprávný postup stěžovatelka namítá i ve vztahu k Nejvyššímu správnímu soudu, který sice rozsudek městského soudu zrušil, ale současně její žalobu odmítl. Podle stěžovatelky soudy nevyložily, zda nevrácení jejího podnětu vedlejším účastníkem může či nemůže být pojmově zásahem, když se petitem její žaloby vůbec nezabývaly. Nejvyšší správní soud pochybil podle stěžovatelky i v tom, že jí nevrátil soudní poplatek za podání kasační stížnosti.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou před správními soudy domáhala ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka. Nezákonný zásah spatřovala v tom, že vedlejší účastník nevrátil Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje podnět stěžovatelky k provedení přezkumného řízení ve věci rozhodnutí krajského úřadu ze dne 12. 6. 2017 č. j. MSK 49144/2017, kterým bylo v režimu odvolacího řízení zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí; tímto rozhodnutím městský úřad jako stavební úřad zamítl žádost stěžovatelky o obnovu řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 5. 12. 2013, kterým byla umístěna stavba "X" na pozemcích v k. ú. N. Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Na základě kasační stížnosti stěžovatelky následně Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu (výrok I), odmítl žalobu stěžovatelky (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh, k jehož projednání není příslušný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. Závěr Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelkou žalovaný zásah nemůže být pojmově vůbec zásahem, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, jasný, rozumný a logický.
Nejvyšší správní soud - s odkazem na relevantní judikaturu - náležitě vyložil, proč shledal stěžovatelčinu kasační stížnost důvodnou, byť nad rámec uplatněných kasačních námitek, a proč zrušil rozsudek městského soudu. Ústavní soud ověřil, že se kasační soud podrobně zabýval nejen aplikací a korelací příslušných ustanovení správního řádu a soudního řádu správního, ale rovněž náležitě přezkoumal rozhodnutí a postup městského soudu. Dospěl přitom k závěru, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro věcné projednání stěžovatelčiny žaloby, neboť úkon správního orgánu napadený žalobou nemůže zasahovat do jejích veřejných subjektivních práv. Důvody, jimiž vedlejší účastník vysvětlil v napadeném sdělení nezahájení přezkumného řízení, nemůže být stěžovatelka dotčena na svých právech.
Ostatně Ústavní soud konstantně judikuje, že v případě, kdy neexistuje veřejné subjektivní právo na určitý úkon, není z povahy věci možné, aby jeho neuplatněním bylo zasaženo do práv (k tomu srov. např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 12/2000, jakož i usnesení sp. zn. I. ÚS 3608/18 nebo I. ÚS 955/19).
K námitce stěžovatelky směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení Ústavní soud dodává, že ve své judikatuře dal opakovaně najevo, že při posuzování nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, IV. ÚS 303/02, I. ÚS 30/02 nebo III. ÚS 255/05). V nyní posuzovaném případě neshledal nic, co by odporovalo v judikatuře uváděným východiskům, jelikož soud nákladový výrok dostatečně odůvodnil, když odkázal na §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož platí, že v případě odmítnutí žaloby nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu jeho nákladů.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Pokud jde o návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, k takovému rozhodnutí není Ústavní soud příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, odmítl. Současně odmítl návrh na náhradu nákladů řízení; je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka pro přiznání náhrady nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu