ECLI:CZ:US:2021:1.US.3126.21.1
sp. zn. I. ÚS 3126/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Františka Bílka, zastoupeného Daliborem Jandurou, advokátem, sídlem Dlouhá 103, 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 279/2021-35 ze dne 8. 10. 2021 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 39 A 6/2021-36 ze dne 5. 8. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě jako opožděnou odmítl žalobu stěžovatele směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje č. j. KrÚ 32151/2020/130/OMSŘI/Be ze dne 3. 5. 2021, vydanému ve věci umístění stavby podle zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon). Následnou kasační stížnost stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy mu v důsledku extrémního právního pozitivismu odepřely spravedlnost, ačkoli pro takový postup nebyly splněny podmínky. Stěžovatel soudům zejména vytkl, že nikdy nebyl v souladu se zákonem vyrozuměn o vedení řízení v režimu liniového zákona, takže vůči němu nemohly být založeny zkracující účinky běhu lhůty předvídané týmž předpisem. Nejvyšší správní soud dle názoru stěžovatele uznal, že nedošlo k jeho řádnému vyrozumění o vedení řízení v režimu liniového zákona, přesto dal průchod závěru krajského soudu o opožděnosti žaloby, a to na podkladě absolutizace pozitivistického náhledu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by správní soudy při rozhodování o žalobě stěžovatele byly vybočily z kautel spravedlivého procesu. Nejvyšší správní soud vskutku přisvědčil námitce stěžovatele, že mu adresně doručováno nebylo, přičemž ze spisu se nepodává, že by předmětné poučení bylo v souladu se zákonem po stanovenou dobu vyvěšeno na úřední desce. Stejně tak kasační soud souhlasil se stěžovatelem v tom, že ve veřejné vyhlášce Magistrátu města Pardubic o oznámení o zahájení územního řízení a pozvání k ústnímu jednání ze dne 9. 1. 2019 ani v navazujících oznámeních o zahájení územního řízení a pozvání k ústnímu jednání ze dne 27. 1. 2020 a 18. 2. 2019 není uvedeno, že se jedná o stavbu dle liniového zákona.
Nejvyšší správní soud navzdory tomu dospěl k závěru, že stěžovatel v důsledku zmíněných pochybení správního orgánu nebyl zkrácen na možnostech soudní ochrany proti konečnému rozhodnutí ve věci. Nelze totiž přehlédnout, že v žalobou napadeném rozhodnutí žalovaného je zřetelně uvedeno, že se jedná o stavbu dopravní infrastruktury ve smyslu §1 odst. 2 liniového zákona. Totéž je pak uvedeno i na několika místech v prvostupňovém rozhodnutí. Především však nelze ztratit ze zřetele, že to byl sám stěžovatel, jenž to ve svém odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně výslovně uvedl (o čemž se ovšem v ústavní stížnosti již nezmiňuje). Stěžovatel si téže skutečnosti ostatně musel být dobře vědom i po vydání výše citovaného rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje, jelikož svoji žalobu adresoval Krajskému soudu Ostravě, jehož specializovaný senát je k projednání žalob směřujících proti rozhodnutím dle liniového zákona příslušný (§7 odst. 4 s. ř. s.), a nikoli Krajskému soudu v Hradci Králové, jehož příslušnost by jinak byla dána, nebýt zvláštní úpravy (odchylky). Pakliže Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí zohlednil právě uvedené okolnosti, z nichž jednoznačně plyne vědomost stěžovatele o tom, že rozhodnutí správních orgánů byla vydána podle liniového zákona se všemi důsledky z toho plynoucími, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem. Nejedná se přitom o projev přepjatého pozitivismu, nýbrž o přiléhavé promítnutí míry dopadu shora vzpomenutých nedostatků ve správním řízení na možnost obrany stěžovatele ve správním soudnictví.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu