ECLI:CZ:US:2021:1.US.315.21.1
sp. zn. I. ÚS 315/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti I. H., zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 351/2020-316 ze dne 8. 12. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 14 Nc 1308/2020-228 ze dne 7. 7. 2020, za účasti Městského sudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a a) I. H., b) nezletilé K. H. a c) nezletilého F. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") svěřil nezletilé vedlejší účastníky (dále též "nezletilí") pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče stěžovatelky (dále též "matka"). Nalézací soud určil výživné, které má otec (vedlejší účastník a/) na nezletilé platit, rozhodl též o jeho povinnosti zaplatit vzniklý nedoplatek na výživném, a rovněž upravil styk otce s nezletilými. Napadenými výroky V a VII rozhodl nalézací soud o náhradě nákladů řízení státu a náhradě nákladů mezi účastníky. Výrokem V uložil soud stěžovatelce (stejně jako otci) zaplatit na účet soudu nezálohované znalečné hrazené státem a výrokem VII rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Nákladový výrok V odůvodnil nalézací soud tak, že stát platil v průběhu řízení náklady znalečného v celkové výši 48 300 Kč a ani u jednoho z rodičů nejsou vzhledem k jejich příjmům splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Soud povinnost k náhradě nákladů rozdělil mezi oba rodiče rovným dílem a uložil každému z nich nahradit státu náklady řízení ve výši 22 150 Kč po odečtení složené zálohy. Výrok VII odůvodnil nalézací soud odkazem na §23 zák. o zvláštních řízeních soudních, podle něhož nemá v tzv. nesporných věcech žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, nejsou-li pro přiznání náhrady výjimečné okolnosti.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil výrok o náhradě nákladů řízení státu, neboť nalézací soud podle závěru soudu odvolacího rozhodl v souladu s §148 odst. 1 o. s. ř. Výrokem II odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti nákladovým výrokům soudů obou stupňů, které se jí dotýkají, podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ve své ústavní stížnosti rekapituluje stěžovatelka dosavadní průběh řízení, odkazuje na dřívější nálezovou judikaturu Ústavního soudu a spatřuje zásah do výše uvedených práv zejména v tom, že napadené výroky nejsou dostatečně odůvodněny.
Ústavní stížnost byla podána včas, řádně zastoupenou stěžovatelkou, je sice přípustná, avšak je zjevně neopodstatněná.
Problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany; byť se může citelněji dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3172/18 ze dne 5. 11. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Silněji než jinde se právě ve věcech týkajících se nákladů řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3476/18 ze dne 8. 1. 2019).
Dále platí, že rozhoduje-li Ústavní soud o bagatelní částce, což je případ souzené věci, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byly účastníku řízení odepřeny samotný přístup k soudu či možnost v řízení jednat [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2477/12 ze dne 21. 1. 2013 (N 16/68 SbNU 223)], nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Samotné, obecným soudem provedené meritorní posouzení tzv. bagatelní věci pak Ústavní soud přehodnocuje zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení sporné otázky výsledkem ustálené rozhodovací praxe, či naopak nejednotné praxe, která brání tomu, aby bylo podústavní právo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem bez zásahu Ústavního soudu [např. nález sp. zn. II. ÚS 2460/17 ze dne 19. 3. 2018 (N 53/88 SbNU 699)].
V tomto případě jsou napadené nákladové výroky odůvodněny sice stručně, ale Ústavní soud důvodům rozhodnutí rozumí. Znalecké posudky byly podány v zájmu nezletilých dětí, ani jeden z rodičů nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a oba rodiče nebyli schopni v zájmu svých dětí uzavřít dohodu o péči, aby náklady státu zbytečně nevznikly. Ústavní soud není povolán k tomu, aby přezkoumával, kdo z rodičů se o vznik nákladů států přičinil více či méně - to učinily obecné soudy a povinnost k náhradě rozdělily mezi oba rodiče, neboť neshledaly výjimečné důvody, aby je hradil jen jeden z nich. Stejně tak neshledaly důvody, aby byla náhrada nákladů řízení výjimečně přiznána stěžovatelce, s čímž nemusí být stěžovatelka spokojena - to ale není důvod pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu.
Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud je při přezkumu nákladových rozhodnutí, navíc je-li výše nákladů bagatelní, zdrženlivý a ani v tomto případě nezjistil mimořádné důvody pro svůj zásah; jeho povinností není přezkoumávat v další instanci rozhodnutí obecných soudů, čehož se stěžovatelka fakticky domáhá. Stěžovatelčin odkaz na nálezovou prejudikaturu Ústavního soudu není přiléhavý. Stejně jako v souzené věci neshledal Ústavní soud důvody pro zrušení nákladového rozhodnutí vydaného "v neprospěch" obou rodičů, neshledal je ani v situaci, kdy soudy rozhodly o povinnosti hradit náklady řízení státu jen "proti" jednomu z nich - v tom nelze spatřovat žádný rozpor.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu