ECLI:CZ:US:2021:1.US.3165.21.1
sp. zn. I. ÚS 3165/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Dundálka, zastoupeného Martinem Bělinou, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 53/2021-B-194 ze dne 24. 9. 2021 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 VSPH 419/2021-B-183 ze dne 16. 4. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí, jakož i obsahu insolvenčního rejstříku k věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 INS 6406/2012, Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. KSHK 45 INS 6406/2012-A-28 ze dne 30. 8. 2012 byl k návrhu stěžovatele jako věřitele zjištěn úpadek obchodní společnosti BERIL - EXIM s.r.o., IČO 25945840, sídlem Vysokov 140, 549 12 Vysokov, na její majetek byl prohlášen konkurs a insolvenční správkyní byla ustanovena Šárka Vesková, IČO 66240638, sídlem Brněnská 300/31, 500 06 Hradec Králové. Usnesením téhož soudu č. j. KSHK 45 INS 6406/2012-B-130 ze dne 5. 2. 2018 byl ve funkci zástupce věřitelů potvrzen stěžovatel.
Podáním ze dne 30. 12. 2020 (č. l. B-164) stěžovatel navrhl odvolání, resp. zproštění insolvenční správkyně, a to s odkazy na ustanovení §31 odst. 1, §32 odst. 1 a §24 insolvenčního zákona. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. KSHK 45 INS 6406/2012-B-171 ze dne 8. 3. 2021 byl tento návrh zamítnut. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením napadené rozhodnutí insolvenčního soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s odůvodněním soudů stran absence důvodů pro zproštění insolvenční správkyně. Stěžovatel má za to, že insolvenční správkyně v insolvenčním řízení postupuje neodborně. Zanedbání jejích povinností konkrétně spatřuje v tom, že dobrovolně předala dvě nákladní vozidla na čerpání betonové směsi, jež byla sepsána do majetkové podstaty dlužnice, třetí osobě k provozování výdělečné činnosti, aniž by však současně byla zajistila adekvátní peněžní příjem do majetkové podstaty a kontrolu nad provozem těchto strojů. Stěžovatel k tomu uvedl, že aktuální procesní aktivita insolvenční správkyně směřující k vrácení vozidel se sice může jevit správnou, nicméně se jedná o aktivitu vyvolanou jejím předchozím nesprávným jednáním. Podle názoru stěžovatele se soudy soustředily jen na to, že insolvenční správkyně řeší aktuální problém, a přehlédly, že tento problém v prvé řadě sama vyvolala. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá v prvé řadě za nutné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není toliko dalším z prostředků k dosažení revize rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí návrhu na zproštění insolvenční správkyně funkce, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění nebo přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutku se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Případný zásah Ústavního soudu se omezuje pouze na vážné excesy v tomto hodnocení ze strany obecných soudů, popřípadě na jiné ústavně významné vady. Zmíněnými nedostatky ovšem napadená soudní rozhodnutí netrpí.
Nejvyšší soud dal v napadeném usnesení zřetelně najevo, že stěžovatelem předestřené právní otázky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, resp. nejsou otevřené dovolacímu přezkumu. Dovolací soud zdůraznil, že v souladu s jeho ustálenou judikaturou platí, že ustanovení §32 odst. 1 insolvenčního zákona stran možnosti zproštění insolvenčního správce náleží k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k těm, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil tuto hypotézu ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jinak řečeno, na otázky vymezené stěžovatelem v jeho dovolání lze obecně zodpovědět kladně i záporně, přičemž odpověď na ně je zásadně odvislá od jedinečných okolností řešeného případu. Ty jsou ovšem skutkové povahy, a nejsou tedy dovolacímu přezkumu otevřeny. Obdobně dovolací soud v napadeném usnesení vrchního soudu nezjistil, že by jeho odůvodnění bylo nepřezkoumatelné či že by jej tížil jiný vážný deficit. Nejvyšší soud tedy nepochybil, pakliže dovolání stěžovatele odmítl.
Rovněž Vrchní soud v Praze v dotčeném usnesení ozřejmil, jaké konkrétní důvody jej vedly k potvrzení rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatele na zproštění insolvenční správkyně. Odvolací soud konkrétně poukázal na to, že předmětná autočerpadla betonu v současnosti provází množství soudních pří, v jejichž rámci insolvenční správkyně volí odpovídající postup. Nebylo-li totiž dosud ani určeno, komu náleží vlastnické právo k nim, nelze svévolně vznášet nárok na jejich vydání či uplatňovat finanční nároky související s jejich užíváním. K tomu se sluší podotknout, že již insolvenční soud ve vzpomenutém usnesení č. j. KSHK 45 INS 6406/2012-B-171 ze dne 8. 3. 2021 vyzdvihl, že začlenění autočerpadel betonu do majetkové podstaty dlužnice bylo již v roce 2013 rozporováno třetí osobou, která ohledně sepisu těchto vozidel podala excindační žalobu, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto (viz incidenční spor vedený u téhož insolvenčního soudu pod sp. zn. 45 ICm 1108/2013). Na tomto místě je vhodné také poznamenat, že opakovaně vyslovená domněnka stěžovatele o tom, že insolvenční správkyně v uvedeném řízení o vylučovací žalobě nenamítla její opožděnost, neobstojí. Stěžovatel totiž vychází ze skutečnosti, že insolvenční správkyně adresovala příslušné třetí osobě výzvu již dne 19. 12. 2012. Pomíjí však, že lhůta k podání vylučovací žaloby počíná takové osobě plynout až ode dne, kdy jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo (§225 odst. 2 insolvenčního zákona), a nikoli ode dne doručení výzvy insolvenčního správce k doložení vlastnictví apod. Nalézací soud v řízení o uvedené vylučovací žalobě důkaz tímto vyrozuměním o soupisu majetku a jeho doručení žalobkyni zjevně provedl (viz str. 6 nahoře rozsudku krajského soudu na č. l. C1-33) a na tom základě shledal žalobu včasnou.
Vrchní soud neopomněl reagovat ani na výtku stěžovatele, že právní komplikace ohledně vlastnictví, držby a užívání daných vozidel zapříčinila insolvenční správkyně sama tím, že se držby vozidel dobrovolně zbavila bez zajištění náležité kontroly nad jejich využitím třetí osobou. Odvolací soud zde vyjádřil s hodnocením stěžovatele nesouhlas, maje za to, že vozidla byla pronajata za účelem zabezpečení příjmu do majetkové podstaty. K výhradě stěžovatele ohledně nepřiměřeně nízké výše nájemného vrchní soud uvedl, že stěžovatel v tomto směru nepředložil žádný relevantní podklad, když toliko odkázal "na ceny na internetu", aniž by je blíže specifikoval. Takový závěr z odvolání stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí insolvenčního soudu vskutku učinit lze, jak plyne z podání na č. l. B-176. Protože návrh na zproštění insolvenční správkyně podal stěžovatel, tížilo jej v tomto ohledu jak břemeno tvrzení, tak i břemeno důkazní. Odvolací soud tak nevybočil z kautel spravedlivého procesu, jestliže se výší nájemného zevrubněji nezabýval. Všechny tyto vývody vrchního soudu pokládá Ústavní soud za racionální a srozumitelné, prosté ústavně zapovězené libovůle.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu