ECLI:CZ:US:2021:1.US.3244.19.1
sp. zn. I. ÚS 3244/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem, se sídlem Botičská 1936/4, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. července 2019, č. j. 2 As 23/2018-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen "napadené rozhodnutí") ve věci přestupku dle §16a odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o občanských průkazech"). Napadeným rozhodnutím měla být porušena ústavou zakotvená zásada dle čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle níž slouží státní moc všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, dále pak byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a zákaz retroaktivity dle čl. 40 odst. 6 Listiny.
2. Stěžovatel byl dne 10. 12. 2015 rozhodnutím Magistrátu města Brna, č. j. MMB/0451758/2015, sp. zn. OSC/OP/PŘ/333/2015, shledán vinným z přestupku dle §16a odst. 2 zákona o občanských průkazech, jehož se v nedbalosti dopustil tím, že po nabytí právní moci rozsudku soudu o rozvodu jeho manželství ke dni 9. 7. 2013 nepožádal v zákonné lhůtě do 15 pracovních dnů o vydání nového občanského průkazu v souvislosti se změnou rodinného stavu rozvodem, ale učinil tak až dne 5. 10. 2015. Tím naplnil skutkovou podstatu přestupku podle §16a odst. 1 písm. c) zákona o občanských průkazech, za což mu byla uložena pokuta ve výši 500 Kč a povinnost uhradit náhradu nákladů řízení.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání ke Krajskému úřadu Jihomoravského kraje (dále jen "Krajský úřad"), který se však ztotožnil se závěrem učiněným orgánem prvního stupně a odvolání stěžovatele proto zamítl.
4. V návaznosti na to podal stěžovatel dne 15. 3. 2016 správní žalobu proti rozhodnutí krajského úřadu ke Krajskému soudu v Brně. V žalobě stěžovatel uvedl, že správní orgány nezohlednily, že v dané věci chyběl materiální znak přestupku, a dále, že uložená sankce je nepřiměřeně přísná. Z toho důvodu stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí krajského úřadu a vrácení věci k dalšímu řízení. K tomu se krajský úřad vyjádřil tak, že materiální stránka přestupku byla v napadeném rozhodnutí dostatečně přezkoumatelně řešena a sankce byla uložena při dolní hranici zákonné sazby, nelze ji proto považovat za nepřiměřeně přísnou. Nepříznivý zdravotní stav způsobený psychickou poruchou, který žalobce vznesl v žalobě, krajský úřad zvážil v potaz při posuzování přestupku a ukládání sankce. Z těchto důvodu krajský úřad navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
5. Krajský soud v Brně poté přezkoumal napadené rozhodnutí krajského úřadu a nařídil ve věci ústní jednání. Při jednání zástupce stěžovatele zdůrazňoval především to, že potrestání stěžovatele bylo zcela formalistické, neboť jeho jednání postrádá společenskou škodlivost a dále také zdůraznil skutečnost, že došlo k novelizaci zákona o občanských průkazech s tím, že předmětný údaj o rodinném stavu již není obligatorní náležitostí občanského průkazu. Krajský soud však došel k závěru, že žaloba není důvodná. Ve své argumentaci odkázal na ustanovení §3 odst. 4 zákona o občanských průkazech ve znění novely zákonem č. 424/2010 Sb., účinné ode dne 1. 1. 2012, dle kterého platí, že pokud občan sdělí, že si nepřeje zapsání údaje o rodinném stavu nebo partnerství, tento údaj se do občanského průkazu nezapíše. Dále pak dle §14 odst. 1 písm. d) bodu 2 až 7 zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění účinném do 31. 12. 2015 platilo, že občan je povinen požádat o vydání nového občanského průkazu jen pokud je v jeho dosavadním občanském průkazu zapsán údaj o rodinném stavu nebo partnerství. Z toho tedy nelze dovozovat, že by tato povinnost stěžovateli zanikla. Krajský soud také uvedl, že takové protiprávní jednání lze vnímat jako společensky škodlivé, jelikož podstatou této evidence občanských průkazů je, aby byly údaje v ní vedené v souladu se skutečným i právním stavem věci. K naplnění materiální stránky přestupku tedy postačí právě takové protiprávní jednání a není potřeba, aby stěžovatel někoho uvedl v omyl. Dále pak krajský soud zcela sdílel závěry krajského úřadu ohledně prekluze odpovědnosti za přestupek, tedy, že k prekluzi v předmětné věci nedošlo, neboť přestupkové jednání stěžovatele mělo trvající charakter, u kterého platí, že protiprávní jednání spočívá v udržování protiprávního stavu.
6. Stěžovatel se posléze obrátil kasační stížností na Nejvyšší správní soud, ve které namítal nesprávnou interpretaci zákona o občanských průkazech. V důsledku nezohlednění pozdějších novel tak došlo k popření formálně-materiálního pojetí přestupku. Dále stěžovatel poukázal také na nedostatečnost odůvodnění rozsudku krajského soudu a namítl proto jeho nepřezkoumatelnost. Poslední námitkou stěžovatel opět brojil proti výši uložené sankce, která se mu zdála nepřiměřená. Nejvyšší správní soud po posouzení celé věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí nižšího soudu neshledal, ke klíčové námitce stěžovatele pak kasační soud uvedl, že z novelizace, resp. z nynějšího toliko fakultativního zápisu údaje o rodinném stavu, ještě nelze bez dalšího dovozovat, že nesplnění zákonné povinnosti při změně rodinného stavu postrádá společenskou škodlivost. Konečně se pak Nejvyšší správní soud také ztotožnil se závěrem krajského soudu ohledně výše pokuty, která byla uložena při její dolní hranici, a byl rovněž zohledněn stěžovatelův nepříznivý zdravotní stav.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, která jsou vymezena výše. Stěžovatel má za to, že v tomto případě státní moc vynucuje vůči němu plnění zcela nesmyslné povinnosti, a za její nesplnění jej sankcionuje. Jedná se tu dle jeho názoru o porušení principů materiálního právního státu.
8. Porušení práva dle čl. 2 odst. 3 Ústavy spočívá z pohledu stěžovatele v tom, že správní orgány i správní soudy nedostatečně rozlišily formální a materiální stránku přestupku, čímž došlo k popření jeho formálně-materiálního pojetí. Dle stěžovatele nemůže správní orgán uložit jednotlivci povinnost a takovou povinnost vynucovat pomocí sankcí tehdy, je-li zřejmé, že jednání, resp. opomenutí přestupkem být nemůže, neboť tímto stěžovatel jednal v souladu s novelizovaným zněním zákona o občanských průkazech, které mu v podstatě takovou možnost nabízí. Stěžovatel usuzuje, že tímto bylo vybočeno z mezí čl. 2 odst. 3 Ústavy a jedná se dle něj o postup, který odporuje postulátu, který pro výkon veřejné moci plyne z čl. 4 odst. 4 Listiny.
9. Porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel v uložení pokuty správní orgánem prvního stupně a následovným potvrzováním této pokuty, jelikož to pro stěžovatele znamenalo protiústavní zmenšení jeho majetku.
10. Porušení práva dle čl. 40 odst. 6 Listiny namítá stěžovatel proto, že z novelizovaného znění zákona o občanských průkazech vyplývá, že uvedení údaje o rodinném stavu je volitelné. Z toho důvodu by mělo být dle jeho názoru toto ustanovení vykládáno v jeho prospěch tak, že tento údaj je pouze fakultativní a není proto nutné při změně rodinného stavu nadále (od účinnosti této novely) nutné tento údaj měnit.
11. Ústavní soud si k této věci vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu. Krajský soud uvedl, že se seznámil s argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, nicméně se s ní neztotožnil. Podle krajského soudu nebyla stěžovatelova práva porušena ani ve správním řízení, ani v řízení před správními soudy, a proto i nadále trvá na rozhodovacích důvodech svého rozsudku ve věci. Nejvyšší správní soud sdělil, že nepovažuje za potřebné se k ústavní stížnosti vyjadřovat, jelikož má za to, že se jádrem argumentace ústavní stížnosti dostatečně zabýval v odůvodnění svého rozsudku.
III. Hodnocení Ústavního soudu
12. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
13. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
14. V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí, kterým byla stěžovateli uložena (potvrzena) pokuta ve výši částky, kterou lze z hlediska judikaturního považovat za bagatelní [srov. §202 odst. 2 i §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovateli nezdařilo.
15. Mezi stranami není sporné, že stěžovatel nesplnil svou povinnost stanovenou v zákoně o občanských průkazech, tedy, že po rozvodu manželství nepožádal v zákonné lhůtě o vydání nového občanského průkazu. Tuto povinnost splnil až o dva roky později. Stěžovatel je však dále přesvědčen, že jeho porušení je toliko marginální, a že byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Obsah ústavní stížnosti však představuje pouhé opakování námitek, na které bylo stěžovateli spolehlivým způsobem odpovězeno obecnými soudy. Stížnost tak svědčí spíše o trvajícím nepochopení ze strany stěžovatele, z jakého důvodu mu byla pokuta uložena, resp. v čem spočívá společenská škodlivost jeho jednání. Touto otázkou se nicméně soudy spolehlivě zabývaly, přičemž Ústavní soud se s jejich závěry ztotožňuje a odkazuje na ně.
16. Nadto jak stěžovatele upozornily správní soudy, ustanovení §3 odst. 4 zákona o občanských průkazech ve znění novely zákonem č. 424/2010 Sb., účinné ode dne 1. 1. 2012, stanoví, že pokud občan sdělí, že si nepřeje zapsání údaje o rodinném stavu nebo partnerství, tento údaj se do občanského průkazu nezapíše. Z této skutečnosti však nelze bez dalšího usuzovat, že již dříve zapsané údaje mohou být nadále evidovány, přestože jsou v rozporu s realitou. Dle §14 odst. 1 písm. d) bodu 2 až 7 zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění účinném do 31. 12. 2015 nadále platilo, že občan je povinen požádat o vydání nového občanského průkazu jen pokud je v jeho dosavadním občanském průkazu zapsán údaj o rodinném stavu nebo partnerství. Je tedy zjevné, že materiální stránka byla zachována. Pokuta na samé dolní hranici pak reflektovala veškeré stěžovatelem tvrzené argumenty relevantní pro stanovení její výše (tedy mj. nepříznivý zdravotní stav).
17. Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je v kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)].
18. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož ani čl. 11 odst. 1 Listiny nebo čl. 40 odst. 6 Listiny.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozsudku podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30 září 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu