ECLI:CZ:US:2021:1.US.3270.20.1
sp. zn. I. ÚS 3270/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Vojtěcha Vlčka, zastoupeného JUDr. Květoslavou Vítkovou, advokátkou se sídlem Dobrovského 25, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 51 EXE 4626/2012-97 ze dne 19. 2. 2019, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č. j. 40 Co 165/2019-141 ze dne 29. 8. 2019 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 676/2020-329 ze dne 2. 9. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že usnesením okresního soudu byl zastaven výkon rozhodnutí, vedený vůči stěžovateli jako povinnému, ohledně částky 15 000 000 Kč. Ve zbytku byl návrh povinného na zastavení exekuce zamítnut.
Exekučním titulem byl notářský zápis sp. zn. N 540/2011, NZ 468/2011 ze dne 20. 12. 2011 (dále jen notářský zápis ze dne 20. 12. 2011), jehož předmětem bylo uzavření dohody o úhradě závazků, v níž oprávněný a stěžovatel prohlásili, že stěžovatel dluží oprávněnému na základě šesti titulů celkem 25 000 000. Kč. Mezi tyto závazky spadá i smlouva o půjčce ze dne 3. 11. 2006, ve znění dodatků, na částku 15 000 000,- Kč, kterou se stěžovatel zavázal zaplatit do 30. 6. 2010, zajištěná ručitelským závazkem.
Dne 23. 11. 2015 byl sepsán notářský zápis sp. zn. N 1071/2015, Nz 1032/2015 (dále jen notářský zápis ze dne 23. 11. 2015), a to mezi věřiteli a ručiteli stěžovatele, kterým byla uzavřena dohoda o narovnání se svolením k přímé vykonatelnosti osob povinných. Ve výčtu závazků povinného byla předmětná půjčka ze dne 3. 11. 2006, notářský zápis ze dne ze dne 20. 12. 2011, směnka na směnečnou pohledávku a návrh na směnečný platební rozkaz, ohledně něhož je vedeno řízení u Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 Cm 568/2013. Podle nového ujednání věřitele a ručitelů se ručitelé zavázali zaplatit věřiteli společně a nerozdílně na uhrazení dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 3. 11. 2006 částku ve výši 15 000 000 Kč v celkem jedenácti splátkách, s možností prominutí části dluhu ve výši 3 mil. Kč a úroků z prodlení v případě splnění stanovených podmínek. Dále se účastníci dohodli na nákladech právního zastoupení; na tom, že věřitel vezme zpět návrh na směnečný platební rozkaz u Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 6 Cm 568/2013 a vzdá se práva na náhradu nákladů řízení. Zároveň věřitel vydá ručitelům směnku.
Předmětem sporu bylo posouzení rozsahu práv a povinností, které byly předmětem této dohody o narovnání vtělené do notářského zápisu ze dne 23. 11. 2015, tedy zda účastníci tohoto notářského zápisu měli záměr vyřešit všechny závazky stěžovatele, včetně dalších závazků uvedených v notářském zápisu ze dne 20. 12. 2011, nebo jen ty, které vyplývají se smlouvy o půjčce ze dne 3. 11. 2006, uzavřené právě s ručitelským závazkem ručitelů, účastníků dohody o narovnání.
Soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že účastníci dohody o narovnání neměli zájem narovnat a nahradit veškeré závazky povinného. Stěžovatel účastníkem notářského zápisu ze dne 23. 11. 2015 a tedy ani dohody o narovnání nebyl. Předmětem dohody o narovnání účastníků bylo pouze vyřešit dluh, jenž se upínal k osobě dlužníka-stěžovatele z titulu jím uzavřené smlouvy o půjčce ze dne 3. 11. 2006 (včetně jejího dodatků). Podle soudů si ručitelé z důvodu neplnění dlužníka byli vědomi své povinnosti založené někdejším ručitelským závazkem, a to výlučně ve vztahu ke smlouvě o půjčce ze dne 3. 11. 2006, ve znění jejích dodatků, proto si nově sjednali podmínky splatnosti dluhu. Není rozumný důvod, aby ručitelé přebírali povinnosti k plnění dalších závazků povinného, neboť s dalšími závazky povinného neměli nic společného.
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatel pouze zpochybňoval nesprávně zjištěný skutkový stav, který není přípustným dovolacím důvodem.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Rozhodnutí soudů považuje za nesrozumitelná, tedy nepřezkoumatelná, věc není hodnocena komplexně. Stěžovatel je přesvědčen, že vůlí stran notářského zápisu ze dne 23. 11. 2015, kterou se ručitelé zavázali v pravidelných splátkách zaplatit částku 15 000 000,- Kč, bylo nahradit všechny původní závazky, včetně ostatních půjček a směnek. Rozhodnutím soudu bylo nepřiměřeně zasaženo do autonomie vůle účastníků. K argumentaci soudu, že nelze novelizovat - změnit jiné ujednání, než to, kterého byli účastníci notářského zápisu ze dne 23. 11. 2015 účastníky, neobstojí, neboť právně nic nebrání tomu, aby na jednání ručitelů bylo nahlíženo tak, že jejich vůle směřovala k tomu, aby všechny závazky stěžovatele převzali a tyto současně dohodou o narovnání změnili na dohodu o zaplacení částky 15 000 000,- Kč. Rozhodnutím soudu je tak navozena zcela nepřijatelná, principu spravedlnosti a běžnému chápání se vymykající situace, že zde nyní existují dva exekuční tituly, na které tedy bude plněno dvakrát.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů ohledně výkladu dohody o narovnání uzavřené mezi jeho věřitelem a ručiteli, kdy se domáhá přehodnocení závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly ke shora nastíněným závěrům.
Ústavní soud vyzdvihuje, že účastníci dohody o narovnání výslovně prohlásili, že touto smlouvou upravují své vzájemné vztahy související s vypořádáním závazkových vztahů a pohledávek ze závazků a skutečností, které byly v dohodě dále citovány. Závěru soudů, podle nichž uvedené prohlášení proto nelze vykládat tak, že přebírají veškeré závazky stěžovatele, ale dochází pouze k narovnání "vzájemných" závazků mezi věřitelem a ručiteli, tedy možných závazků ručitelů vyplývajících z v dohodě uvedených závazků stěžovatele, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Námitka stěžovatele o možném dvojím plnění na dluh neobstojí, neboť soudy exekuční řízení ohledně částky 15 000 000,- Kč zastavily. Stěžovatel neuvádí, že by na úhradu svého dluhu již nějak přispěl. Pokud by snad v budoucnu mělo dojít k duplicitnímu vymáhání již zaplaceného dluhu, má stěžovatel možnost soudní obrany. Stejně tak Ústavní soud nesdílí pochybnosti stěžovatele o tom, na jaký dluh bude započtena ručiteli již splácená částka, neboť je evidentní, že ručitelé plní na základě dohody o narovnání dluh z půjčky ze dne 3. 11. 2006.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Ústavní soud nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování a přehodnocovat výroky, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu