ECLI:CZ:US:2021:1.US.330.21.1
sp. zn. I. ÚS 330/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Města Turnov, Antonína Dvořáka 335, Turnov, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Pintou, advokátem se sídlem Mozartova 679/21, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020 č. j. 28 Cdo 2262/2020-415, 28 Cdo 2283/2020, rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2019 č. j. 21 Co 98/2019-317, ze dne 21. 5. 2020 č. j. 21 Co 16/2020-392, rozsudkům Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 12. 2018 č. j. 6 C 150/2016-287 a ze dne 26. 11. 2019 č. j. 6 C 150/2016-365, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II
Okresní soud v Semilech částečným rozsudkem ze dne 6. 12. 2018 č. j. 6 C 150/2016-287 ve věci žalobkyně Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "žalobkyně") proti žalovanému Městu Turnov (dále jen "stěžovatel") o určení vlastnického práva k nemovitostem určil, že žalobkyně je vlastníkem tam uvedených nemovitostí (výrok I.) a dále rozhodl, že o vlastnictví tam uvedeného pozemku p. č. 2600/27 bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 6. 2019 č. j. 21 Co 98/2019-317 k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrdil.
Okresní soud v Semilech konečným rozsudkem ze dne 26. 11. 2019 č. j. 6 C 150/2016-365 o určení vlastnického práva k nemovitostem určil, že žalobkyně je vlastníkem tam uvedeného pozemku p. č. 2600/219 v k. ú. Turnov odděleného z pozemku p. č. 2600/27 (výrok I.). Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 5. 2020 č. j. 21 Co 16/2020-392 k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.).
Proti oběma rozsudkům odvolacího soudu podal stěžovatel dvě obsahově totožná dovolaní (jen s rozlišením konkrétních pozemků; dále jen "předmětné pozemky"), která Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §237 o. s. ř. a §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Zdůraznil, že v souzené věci neshledal důvod pro aplikaci závěrů uvedených ve stěžovatelem připomínaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2599/16, neboť jde o věc s odlišným skutkovým základem. V právě souzené věci totiž měl právní předchůdce stěžovatele MěNV v Turnově povinnost podle dřívější právní úpravy odevzdat pozemky SBD Turnov bezplatně do trvalého užívání ve stavu způsobilém k výstavbě, a to v době před zahájením výstavby obytných domů, případně i později. Ohledně předmětných pozemků to ovšem právní předchůdce stěžovatele MěNV Turnov neučinil a stěžovatel v této nečinnosti pokračoval v následujícím období. Nejvyšší soud připomněl, že v době účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), stěžovatel s předmětnými pozemky nehospodařil, což v řízení nikterak nepopíral a netvrdil ani opak; dovolával se však toho, že je nabyl vydržením. Soud poukázal na to, že v důsledku nečinnosti stěžovatele, jež trvala až do roku 1997, pak se zřetelem ke všem okolnostem nemohlo jít o držbu oprávněnou (§130 odst. 1 obč. zák.), což ostatně dovodily i oba soudy nižšího stupně.
Nejvyšší soud připomněl, že neoprávněná držba nemůže vést k vydržení (§134 odst. 1 o. z.); nic na tom nezměnil ani stěžovatelův zápis v katastru nemovitostí v roce 1999, neboť v té tobě a ani poté nebyl oprávněným držitelem předmětných nemovitostí. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v případě jím uváděné pasivity žalobkyně, která uplatnila vlastnické právo k pozemkům vůči němu až v roce 2012, neboť katastrální úřad nebyl oprávněn přezkoumávat naplnění podmínek pro přechod majetku ze státu na obce podle zákona č. 172/1991 Sb. Ani samotnou prodlevu žalobkyně se zpochybněním zapsaného vlastnického práva stěžovatele k pozemkům, byť nežádoucí, nelze posoudit ve prospěch vlastnického práva stěžovatele. Dovolací soud proto uzavřel, že neshledal důvody pro to, aby otázka tvrzeného nabytí vlastnictví stěžovatelem k předmětným pozemkům vydržením byla s ohledem na závěry uvedené při řešení specifického případu, jímž se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2599/16, posouzena jinak, než jak byla doposud řešena v jeho ustálené rozhodovací praxi (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3425/2018).
III
V ústavní stížnosti, která je svým obsahem podobná odvolání i dovolání, stěžovatel nejprve shrnul dosavadní procesní a skutkový stav. Následně připomněl závěry z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2599/16, podle nichž vydržecí doba plynula i po roce 1996 a běžela až do okamžiku, kdy byl stěžovatel vyzván žalobkyní k vrácení předmětných pozemků, tedy až do 21. 6. 2012.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro předmětná rozhodnutí. Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Pouhá opakující se polemika stěžovatele se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Civilní soudy přitom dostatečně vysvětlily důvody svého postupu a poukázaly na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah ani z důvodu stěžovatelem uváděné minimální odlišnosti od skutkových okolností posuzovaných Ústavním soudem ve věci sp. zn. II. ÚS 2599/16, neboť z odůvodnění všech rozhodujících soudů jasně vyplývá, v čem se obě souzené věci liší a co tyto soudy považovaly za rozhodné pro jejich odlišné posouzení. Civilní soudy stěžovatelovy připomínky neignorovaly a více než dostatečně se s nimi vypořádaly. Argumentace stěžovatele obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutí. Ústavní soud ostatně usuzuje, že stěžovatel se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jímž soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat a jež má dostatečnou oporu ve zmiňované judikatuře.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná svou další ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu