ECLI:CZ:US:2021:1.US.3314.21.1
sp. zn. I. ÚS 3314/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Lesní singulární společnost Pozděchov, z. s., se sídlem v Pozděchově 215, zastoupeného Mgr. Martinem Vlčkem, advokátem se sídlem ve Fryštáku, Holešovská 166, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2510/2021-395 ze dne 21. 9. 2021, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 60 Co 102/2020-372 ze dne 6. 4. 2021 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 38 C 99/2018-173 ze dne 18. 2. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemků nacházejících se v katastrálním území a obci Bratřejov u Vizovic. Nalézací soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele změnil rozsudkem č. j. 60 Co 102/2020-288 ze dne 14. 7. 2020 rozsudek nalézacího soudu tak, že se žalobě stěžovatele vyhovuje. Nejvyšší soud k dovolání vedlejší účastnice rozsudkem č. j. 28 Cdo 3333/2020-315 ze dne 2. 12. 2020 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1, 20 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a 11 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Podle stěžovatele nelze přijmout závěr obecných soudů, že není totožným subjektem s původní Lesní singulární společností v Pozděchově (jež byla aprobována státní mocí jako spolek v roce 1924), která měla zaniknout k 31. 12. 1990, protože neoznámila Ministerstvu vnitra (dále jen "ministerstvo") svůj název a sídlo ve smyslu §19 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (dále jen "zákon o sdružování občanů"). Stěžovatel měl podle obecných soudů vzniknout až zápisem do spolkového rejstříku v roce 2010, a proto je třeba jeho žalobu zamítnout pro absenci aktivní věcné legitimace. Obecné soudy nesprávně interpretovaly §19 odst. 2 zákona o sdružování občanů, neboť předmětné ustanovení stanovilo kategorickou povinnost ministerstva vyzvat spolek ke sdělení, zda nadále hodlá vyvíjet činnost. Z provedeného dokazování ovšem žádná aktivita ministerstva nevyšla najevo, a tudíž nemohla být aktivována právní domněnka zániku původního spolku. Zásah do vlastnického práva spatřuje stěžovatel v tom, že původní spolek vlastnil ke dni 31. 12. 1990 nemovitý majetek registrovaný v evidenci nemovitostí od samého počátku jeho vzniku, který při jeho zániku nebyl vypořádán. Danou věc je třeba posoudit v širších souvislostech, tedy nejen striktně pozitivně právní úpravou zákona o sdružování občanů, ale i aspekty ústavně právní ochrany vlastnického práva. Zásah do práva svobodně se sdružovat spatřuje stěžovatel v tom, že v roce 1992 plynule navázal převzetím držby nemovitého majetku na svou činnost, kterou vykonával na bázi totožnosti personální, místní, předmětu a rozsahu činnosti, majetku, vnitřních poměrů a názvu, aniž by tato činnost či právní kontinuita stěžovatele byla v minulosti zpochybněna. Stěžovatel ani neměl od 1. 1. 1991 žádnou možnost, jak svojí právní kontinuitu zachovat.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. O takovou vadu jde zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován a který odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Stěžovatelova argumentace představuje především polemiku s právními závěry obecných soudů v rovině podústavního práva. Jestliže však obecné soudy řádně a přesvědčivě odůvodnily, z jakého důvodu nelze žalobě stěžovatele vyhovět, učinily tak způsobem, jemuž nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout. Rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 22/02 ze dne 20. 2. 2002 (U 7/25 SbNU 367)]. Je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad práva podústavního (viz např. bod 9 usnesení sp. zn. II. ÚS 1138/20 ze dne 13. 10. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
7. Obecné soudy v čele s Nejvyšším soudem vyložily, že vztah mezi původním nositelem majetkových práv a nově vzniklým subjektem nelze chápat ve smyslu nepřerušené identity, neboť musí být vždy vztahem konkrétní a nezpochybnitelné návaznosti mezi předchůdcem a nástupcem. Nutným předpokladem úspěchu určovací žaloby je, aby žalobce byl s původním spolkem buď identický, nebo aby byl jeho právním nástupcem na základě skutečností stanovených hmotným právem (viz str. 1 a 2 napadeného usnesení Nejvyššího soudu a tam citovanou judikaturu).
8. Zánik původního spolku jakožto důsledek jeho pasivity ve smyslu §19 odst. 2 zákona o sdružování občanů se nijak neváže na předchozí aktivitu státu; nevyužitím práva původního spolku (oznámením názvu a sídla ministerstvu) dochází k prekluzi jeho práva na zachování právní kontinuity s obdobím před 1. 10. 1951. Subjekt vzniklý později (v případě stěžovatele v roce 2010) proto nemůže mít formálně-právně žádný vztah k tvrzenému právnímu předchůdci (viz str. 2 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Uvedený závěr - v obecné rovině - již v minulosti Ústavní soud aproboval (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 644/05 ze dne 25. 1. 2006 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2927/07 ze dne 15. 12. 2008); ani v nyní projednávané věci nemá důvod se od něj odchylovat.
9. Protože Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu