ECLI:CZ:US:2021:1.US.3351.20.1
sp. zn. I. ÚS 3351/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti a) PhDr. Evy Albrechtové, b) Jana Malasky, c) Hany Povolné, d) JUDr. Aleny Štěpánkové, všichni zastoupeni Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1957/2020-646 ze dne 10. 8. 2020, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019 č. j. 12 Co 237/2019-606 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2018 č. j. 42 C 231/2013-499, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a vlastnického práva, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé se domáhali vůči žalovanému, který jako většinový spoluvlastník v období od 1. 1. 2012 do 20. 11. 2013 užíval téměř celou předmětnou nemovitost a stěžovatelům uhradil celkem částku 294 735,50 Kč, zaplacení další částky celkem 479 835,50 Kč, jejíž výši odvodili od dohody o užívání společné věci ze dne 3. 5. 2004, když výpověď této dohody ke dni 31. 12. 2009 ze strany žalovaného měli za neplatnou.
Soudy dospěly k závěru, že titul pro užívání věci dohodou ze dne 3. 5. 2004 odpadl ke konci roku 2009, a to po platné výpovědi žalovaného. Stěžovatelům proto za příslušné období, kdy žalovaný užíval nemovitost v rozsahu spoluvlastnických podílů stěžovatelů bez právního důvodu, náleží finanční plnění. O jeho výši a rozsahu jednotlivým stěžovatelům rozhodl podle znaleckého posudku EQUITA Consulting s.r.o. a žalobě vyhověl jen částečně, ve zbytku žalobu zamítl; žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů a rozhodl o povinnosti uhradit náklady České republice. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí v zamítavém výroku potvrdil a změnil nákladové výroky podle §142 odst. 2 o. s. ř. ve prospěch žalovaného. Podmínky pro postup podle §142 odst. 3 o. s. ř. nebyly splněny, neboť výše plnění nezávisela na znaleckém posudku, tím totiž byla prokázána jen důvodnost obranných námitek žalovaného proti žalobou uplatněnému nároku.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné, neboť dovolatelé žádnou otázku práva hmotného nebo práva procesního, na jejímž vyřešení by tak napadené rozhodnutí záviselo, dovolacímu přezkumu nepředestřeli. V dovolání polemizovali stran znaleckých posudků se skutkovými a nikoliv právními závěry a na přípustnost dovolání ani nelze usuzovat z výtky ohledně vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatelé s právními závěry soudů nesouhlasí. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za příliš stručné, nedostatečně odůvodněné, a tudíž za nepřezkoumatelné. Zejména namítají, že soud se nedostatečně vypořádal s jejich námitkami o procesní nepoužitelnosti posudku EQUITA Consulting s.r.o., o neúplném dokazovaní a o zamítnutí navržených důkazů nalézacím soudem. Ze strany soudů nebylo respektováno ustanovení §13 obč. zák. V této souvislosti poukazují na to, že vedli a vedou u obvodního soudu řadu obdobných právních sporů, až na výjimky se lišících jen časovým aspektem věci. V ústavní stížnosti předkládají výčet jednotkového nájemného za kancelářské prostory podle různých posudků za příslušná období v těchto věcech, od nichž se jednotkové nájemné stanovené podle znaleckého posudku EQUITA Consulting s.r.o. odlišuje. Jsou přesvědčeni, že nalézací soud zcela vědomě zasáhl do práva na spravedlivý proces, neboť si byl vědom, že pokud by připojil zdůvodnění odchylky podle §13 obč. zák., posudek EQUITA Consulting s.r.o. by nemohl obstát. V ústavní stížnosti dále zpochybňují metodiku znaleckého posudku a jeho závěry jako nelogické a nesprávné.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelů, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů ohledně výpočtu nájemného, jeho výše a použití předmětného znaleckého posudku jako podkladu pro rozhodování soudu. Ze strany Ústavního soudu se tak domáhají přehodnocení právních závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelů (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Soudy dostatečně odůvodnily, z jakých důvodů byla považována výpověď z nájmu za platnou a řádně doručenou. Nalézací soud objasnil, že přistoupil k vypracování revizního posudku, neboť dosud předložené tři znalecké posudky se ve svých závěrech podstatně rozcházely. Vysvětlil, že zpracovatelé posudků byli řádně vyslechnuti, a pokud vypracování revizního posudku zadal ještě před výslechem jednoho ze znalců, stalo se tak s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení, neboť potřeba jeho vypracování vznikla již dříve a výslech znalce nemohl na věci nic změnit. Stejně tak bylo řádně objasněno, z jakého důvodu soudy čerpaly své závěry o výši obvyklého nájemného v rozhodném období právě z tohoto důkazu. Odvolací soud zdůraznil, že žádné z předcházejících (jiných) rozhodnutí nevylučuje odlišný způsob rozhodnutí o výši plnění, pokud je revizním znaleckým posudkem za jiné konkrétní období stanovena výše plnění jiná. Poukázal na nalézacím soudem provedené ucelené a komplexní zhodnocení dlouhodobé situace mezi účastníky, kdy soud svůj závěr založil na zhodnocení všech dosud vypracovávaných znaleckých posudků, přičemž stěžovatelům se nepodařilo znalecké závěry znaleckého ústavu EQUITA Consulting s.r.o. znevěrohodnit do té míry, že by nebylo možné pro to jedno z řady období tento znalecký posudek použít jako podklad pro soudní rozhodnutí.
Ústavní soud dále konstatuje, že Nejvyšší soud - přestože dovolání odmítl jako nepřípustné - velmi podrobně a srozumitelně objasnil zákonem i navazující judikaturou Nejvyššího soudu aprobovaný postup týkající se možného nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku, které je v případě pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku ponecháno na úvaze soudu. Stejně tak vysvětlil, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz, avšak odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad stanovených v §132 o. s. ř. nepodléhají. Dále prezentoval pro věc relevantní principy, vztahující se k dokazování. Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité, pro posouzení věci významné, skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu. Pokud jde o námitku stěžovatelů závěry soudů v jiných řízeních, uvedl, že soud není povinen provést všechny nabízené důkazy; je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout, které z těchto důkazů provede. Závěry o výši obvyklého nájemného za jiná období (jež nejsou předmětem posuzovaného řízení) i s přihlédnutím k tomu, že se výše obvyklého nájemného v závislosti na vývoji tržního prostředí v čase zpravidla mění, navíc nebyly pro soudy v tomto řízení závazné. Vzhledem k tomu, že názor Nejvyššího soudu zcela koresponduje judikatuře Ústavního soudu, je nadbytečné se v tomto směru k věci duplicitně vyjadřovat.
Ústavní soud dále konstatuje, že neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu, který se v podstatě ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu, byl pro jeho tvrzenou stručnost nepřezkoumatelný. Skutečnost, že odvolací soud své závěry blíže nerozvedl, resp. ne ve stěžovateli předpokládaném rozsahu, s ohledem na jednoznačnost a seznatelnost jeho závěrů nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že není ostatním soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky, do detailu hodnotit proběhlé soudní řízení. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, s níž souvisí také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. V procesu dokazování ústavněprávní deficit neshledal. Meritorní přezkum Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší, není proto oprávněn přezkoumávat jednotkové nájemné ve vazbě na jiná rozhodnutí, metodiku znaleckého posudku, jeho závěry a správnost výše přiznaného nájemného. Jinými slovy: Ústavní soud nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování a přehodnocovat soudní výroky, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud uzavírá, že přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí, a to i ve vazbě na §13 obč. zák., dostatečně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu