ECLI:CZ:US:2021:1.US.344.21.1
sp. zn. I. ÚS 344/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů a) B. I. a b) nezletilého M. I., zastoupených Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2021 č. j. 3 Azs 28/2020-131, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2019 č. j. 32 Az 18/2018-90, rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 4. 2018 č. j. OAM-847/ZA-ZA11-ZA17-2017 a návrhu na zrušení §104a o. s. ř., takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních a správních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená podle čl. 7 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ze spisového materiálu se podává, že Ministerstvo vnitra (dále jen "vedlejší účastník") v záhlaví označeným rozhodnutím neudělil stěžovatelům mezinárodní ochranu podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen "zákon o azylu"). Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud (dále též jen "kasační soud") v záhlaví označeným rozhodnutím posléze kasační stížnost stěžovatelů odmítl pro nepřijatelnost podle §104a s. ř. s., neboť neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatelů, ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jejich hmotněprávního postavení. Rovněž nedospěl k závěru, že by se kasační stížnost dotýkala právních otázek, na které by ustálená a vnitřně jednotná judikatura neposkytovala dostatečnou odpověď, které by tato judikatura řešila rozdílně, či které by svědčily pro odklon od ní.
II
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v řízení před Nejvyšším správním soudem přednesli hájitelné tvrzení o ohrožení zdraví stěžovatelky a), jejíž přemístění do Turecké republiky by mohlo vést k závažnému a nenávratnému zhoršení jejího zdravotního stavu. Nejvyšší správní soud měl za takové situace poskytnout ochranu právu stěžovatelů v řízení o kasační stížnosti, napadený rozsudek zrušit a zavázat krajský soud k posouzení těchto nově uplatněných tvrzení. Stěžovatelé taktéž zpochybňovali odkaz Nejvyššího správního soudu na možnost využití institutu opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v rámci jejíhož posouzení by vedlejší účastník byl povinen přihlédnout k výsledku řízení manžela stěžovatelky a) a otce stěžovatele b) a aktuálnímu zdravotnímu stavu stěžovatelky. Stěžovatelé jsou toho názoru, že tento postup jim nedává záruky řádného posouzení věci a přístupu k soudu v souladu s právem Evropské unie. Stěžovatelé rovněž opětovně zpochybnili samotný institut nepřijatelnosti kasační stížnosti, jako to činili již v řízení před Nejvyšším správním soudem. Stěžovatelé v ústavní stížnosti odkázali na nález sp. zn. III. ÚS 3997/19 a současně navrhli zrušení ustanovení §104a s. ř. s. pro jeho rozpor s ústavním pořádkem.
III
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření zejména uvedl, že ve věci stěžovatelů nebylo přistoupeno k meritornímu projednání, neboť soud neshledal naplnění specifických a striktních podmínek přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelé přitom odůvodnili přijatelnost kasační stížnosti toliko námitkou, že se krajský soud nezabýval hrozbou jejich pronásledování do budoucna a tím, že krajský soud podle nich pochybil, když újmu hrozící manželu stěžovatelky nepromítl do úvah o jejich pronásledování [ostatní jimi uplatněné důvody přijatelnosti se dotýkaly výlučně situace žalobce b), vůči němuž bylo řízení o kasační stížnosti zastaveno, a proto se jimi Nejvyšší správní soud nemohl zabývat]. K případu manžela stěžovatelky a), respektive otce stěžovatele b), od kterého stěžovatelé odvozují důvodnost svojí žádosti o mezinárodní ochranu, Nejvyšší správní soud podotkl, že se nejedná o skutečnost, která by byla rozhodná pro posouzení přijatelnosti kasační stížnosti. Rozsudkem ze dne 16. 4. 2020 č. j. 1 Azs 28/2020-95 sice Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka, avšak současně jej nikterak nezavázal stran meritorního rozhodnutí ve věci. Ke zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka v této věci přistoupil Nejvyšší správní soud z toho důvodu, že skutkový stav, který vzal vedlejší účastník za základ napadeného rozhodnutí, neměl oporu ve spise. Podle Nejvyššího správního soudu dále není ani zřejmé, pod který důvod přijatelnosti ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s. by argumentace stěžovatelů uplatněná v ústavní stížnosti měla být subsumována. K polemice stěžovatelů stran efektivity jejich následného postupu v podobě opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany Nejvyšší správní soud poznamenal, že jím zmíněné upozornění na tuto možnost stěžovatelů se nikterak neváže k důvodům jeho rozhodnutí o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost. Nešlo proto o argument pro odmítnutí kasační stížnosti, jak předestírá zástupce stěžovatelů v ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud závěrem uvedl, že věc stěžovatelů byla posouzena v zákonných mezích, při zohlednění individuálních okolností případu a pečlivém zvážení jimi uplatněné argumentace a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, eventuálně zamítnuta pro nedůvodnost.
Krajský soud ve vyjádření odkázal na závěry svého rozsudku, v němž se zabýval všemi žalobními námitkami ve vztahu k rozhodnutí vedlejšího účastníka. Současně odkázal na závěry napadeného usnesení kasačního soudu, kterým byl přezkoumán rozsudek krajského soudu.
Vedlejší účastník se ve svém vyjádření uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Poukazuje na to, že ústavní stížnost obsahuje pouze námitky vyjadřující nesouhlas s právními závěry kasačního soudu a postrádá argumentaci ve vztahu k rozsudku krajského soudu a rozhodnutí vedlejšího účastníka. Podle vedlejšího účastníka tedy není zřejmé, proč by měla být zrušena i tato rozhodnutí a proč by mělo být zrušeno ustanovení §104a s. ř. s. Je přesvědčen, že při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není v působnosti Ústavního soudu napravovat právní nebo skutkové omyly (pokud by tu i byly), jichž se tyto soudy dopustily, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Úmluvě. Vedlejší účastník je dále přesvědčen, že stěžovatelé uplatnili během všech řízení (správního i soudních) právo předkládat stanoviska a důkazy, které považovali za nutné, stejně jako mohli argumentovat na podporu svých tvrzení, což vyčerpávajícím způsobem činili. Toto právo jim tedy upřeno nebylo a v ústavní stížnosti ani nic takového netvrdí. Ústavní soud není podle názoru vedlejšího účastníka další soudní instancí, jež by meritorně měla znovu předmětnou věc projednávat. K obsahové stránce vedlejší účastník sdělil, že Nejvyšší správní soud postupoval při odmítnutí kasační stížnosti správně a s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Ústavní soud kasační stížnost zamítl.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelům k replice, neboť neobsahovala žádné závažné skutečnosti, jež by nebyly patrné ze soudního spisu, nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů, vyjádření vedlejšího účastníka, obsah vyžádaných spisů krajského soudu sp. zn. 32 Az 18/2018 a vedlejšího účastníka sp. zn. B006361-63, jakož i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti správních soudů ve stejném rozsahu, jako činí správní soudy, anebo dokonce nahrazoval správní orgány při posuzování otázky důvodnosti podané žádosti o mezinárodní ochranu.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že byť se na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany neaplikuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v podmínkách České republiky se uplatňují principy spravedlivého (řádného) procesu podle čl. 36 a násl. Listiny (nález sp. zn. IV. ÚS 553/06). Nicméně při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není v působnosti Ústavního soudu napravovat právní nebo skutkové omyly, jichž se tyto soudy dopustily, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Úmluvě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97).
Ústavní soud konstatuje, že jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatelů řádně a (s ohledem na jejich rozsah) i velmi podrobně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a rovněž zákona o azylu, které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Nejvyšší správní soud se pak důkladně zabýval stěžovateli namítanou nepřezkoumatelností, resp. nesprávností právních závěrů krajského soudu a vedlejšího účastníka ohledně nenaplnění zákonných podmínek a předpokladů pro udělení mezinárodní ochrany stěžovatelům, a to ať již ve formě humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu, anebo ve formě doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu. Vedlejším účastníkem i krajským soudem zastávaný právní názor Nejvyšší správní soud důkladně konfrontoval se závěry své dosavadní judikatury v obdobných "azylových" věcech, na které v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku zevrubně odkazuje, a ani v tomto aspektu v jejich rozhodovací činnosti neshledal žádné nedostatky, které by odůvodňovaly přijetí závěru o nezákonnosti, resp. nepřezkoumatelnosti a tedy i kasační zásah z jeho strany.
Pokud jde o posouzení přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem, Ústavní soud podobně jako v minulosti konstatuje, že "[p]osouzení významu stížnosti z hlediska přesahu vlastních zájmů stěžovatele je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jenž z této povahy zásadně není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Přesněji řečeno, úvahu soudu, zda se jedná o právní otázku, jež svým významem přesahuje nad rámec konkrétního případu (§104a s. ř. s.), není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o zneužití soudního uvážení a tudíž projev svévole" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 778/07). O takový případ se zde zjevně nejednalo, Nejvyšší správní soud odmítavé usnesení nad rámec §104a odst. 3 s. ř. s. odůvodnil a své závěry opřel o konstantní judikaturu (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3556/17). Se všemi námitkami stěžovatelů se Nejvyšší správní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení vypořádal a přesvědčivě a jasně stěžovatelům vyložil, z jakých důvodů mu nezbylo, než jejich kasační stížnost odmítnout jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s. Pokud tedy Nejvyšší správní soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů a je tedy nepřijatelnou ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s., přičemž dostál své povinnosti (obdobně jako krajský soud) důkladně vážit dodržení zásady non-refoulement, považuje Ústavní soud tento závěr za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatelů.
Pokud jde o odkaz stěžovatelů na nález sp. zn. III. ÚS 3997/19, jeho závěry nelze na nyní projednávaný případ vztáhnout, neboť se týká jiných skutkových, jakož i právních okolností. V citovaném nálezu Ústavní soud shledal, že Nejvyšší správní soud porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu tím, že věcně neposoudil její námitku nelidského či ponižujícího zacházení, které by pro ni mohla znamenat realizace přemístění ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen nařízení "Dublin III"). Podle Ústavního soudu neměl Nejvyšší správní soud v dané věci u této námitky aplikovat ustanovení §109 odst. 5 s. ř. s. Důvodem k prolomení tohoto ustanovení byla aplikační přednost čl. 3 Úmluvy s přihlédnutím k zachování zásady ekvivalence procesních podmínek ve věci, které se týkalo nařízení Dublin III, při uplatnění kvalifikované námitky porušení zákazu nelidského či ponižujícího zacházení, jenž je zakotven jak v čl. 3 Úmluvy, tak čl. 4 Listiny EU. V nyní posuzovaném případě však nešlo o aplikaci nařízení Dublin III a také Nejvyšší správní soud ustanovení §109 odst. 5 s. ř. s. vůbec neaplikoval, když kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost.
K námitce, že přístup Nejvyššího správního soudu, který odkázal stěžovatele na využití institutu opakované žádosti, byl alibistický, Ústavní soud konstatuje, že ze strany Nejvyššího správního soudu šlo toliko o vstřícný krok vůči stěžovatelům spočívající v upozornění na to, že přestože kasační soud nemohl rozhodnout jinak, stěžovatelé mají i nadále možnost své postavení ještě zvrátit s ohledem na vývoj případu manžela stěžovatelky, v jehož rámci může být ze strany vedlejšího účastníka přihlédnuto taktéž k aktuálnímu zdravotnímu stavu stěžovatelky. Ústavní soud souhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, že jeho rozsudek č. j. 1 Azs 28/2020-95 nemohl být důvodem přijatelnosti kasační stížnosti v nyní posuzované věci. Rovněž i tato námitka proto není ve světle výše uvedeného způsobilá kasačního výroku Ústavního soudu.
V
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení §104a s. ř. s. jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu