ECLI:CZ:US:2021:1.US.3553.20.1
sp. zn. I. ÚS 3553/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pravoslavná církevní obec v Chomutově, sídlem Dukelská 1112/24, Chomutov, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Štěpánská 17, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, č. j. 21 Cdo 38/2020-174, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného soudního rozhodnutí. Má za to, že Nejvyšší soud svým postupem porušil její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka se jako povinná domáhala zastavení proti ní vedené exekuce. Návrh opírala o promlčení zástavního práva ve vztahu k pohledávce, k jejímuž uspokojení byla exekuce nařízena. Okresní soud v Chomutově na konci roku 2018 exekuci zastavil, po odvolání oprávněného Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Oprávněný ovšem podal dovolání a tomu Nejvyšší soud vyhověl. Došel k závěru, že se soudy nižších stupňů při rozhodování odchýlily od ustálené judikatury dovolacího soudu. S ohledem na to byla jejich rozhodnutí zrušena a věc vrácena Okresnímu soudu v Chomutově k dalšímu řízení.
3. Stěžovatelka s napadeným usnesením Nejvyššího soudu nesouhlasí, přičemž se vymezuje proti řadě jeho hmotněprávních závěrů i právnímu hodnocení, v podstatě jednání obecného soudu považuje za svévolné. Část ústavní stížnosti se věnuje též aktivní legitimaci stěžovatelky. Vychází z teze, že některá pochybení Nejvyššího soudu (tvrzené porušení ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.) již nebude možné v dalším řízení napravit, přitom v řízení je nutné chránit zájmy nejen dovolatele, ale rovněž ostatních účastníků řízení. V opačném případě by to znamenalo, že by veškerá rozhodnutí Nejvyššího soudu ukončená zrušením dovoláním napadených rozhodnutí byla vyjmuta z ústavněprávního přezkumu i přes §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přípustnost ústavní stížnosti dále stěžovatelka odůvodňuje značnými průtahy v řízení, které fakticky probíhá již od roku 2007 a jí se případně dostane spravedlnosti až za několik let.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení stanovených zákonem o Ústavním soudu a v tomto ohledu shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)], nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.
5. Sama stěžovatelka uvádí, že řízení ve věci bude před obecnými soudy pokračovat. Snaží se proto vysvětlit, proč v jejím případě nastaly skutečnosti pro výjimečný postup dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. První z nich je založena na §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Přesah vlastních zájmů dovozuje z toho, že některé její námitky dotýkající se základních práv již nebude možné v dalším řízení přezkoumat. Stěžovatelka však nijak konkrétně nevysvětluje, proč by tomu tak mělo být, abstraktní odkaz na shora citované ustanovení o. s. ř. nepostačí. Jestliže Nejvyšší soud postupoval svévolně a námitky přípustnosti v dovolání si "vymyslel" (jak obecně tvrdí stěžovatelka), nejde o záležitost vyloučenou z případného budoucího ústavněprávního přezkumu. Stěžovatelka se mýlí, že možnost podat ústavní stížnost i při nenaplnění podmínky subsidiarity má jen úspěšný dovolatel a nikoliv ostatní účastníci řízení. Takové rozlišování mezi stěžovateli Ústavní soud neprovádí, naplnění předpokladů přípustnosti je vždy činěno ve vazbě na konkrétní věc. Druhý důvod přípustnosti stěžovatelka podřazuje pod §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu a spočívá ve značných průtazích řízení. Ani v tomto ohledu ji nelze přisvědčit. Z narací v přiložených rozhodnutích je patrné, že původní problém (otázka promlčení zástavního práva k pohledávce) má kořeny v hluboké minulosti, současné soudní řízení se ale týká pouze zastavení exekuce, bylo zahájeno až v roce 2018 a rozhodování všech tří stupňů obecných soudů dle Ústavního soudu žádnými průtahy netrpělo. Odhady stěžovatelky ohledně dalšího trvání řízení v budoucnosti ("obrana ... se fakticky otevírá ... ne dříve, než za pět let") jsou pouhou spekulací a k těm Ústavní soud přihlížet nemůže.
6. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj