ECLI:CZ:US:2021:1.US.371.21.1
sp. zn. I. ÚS 371/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ústavní stížnosti E. H., zastoupené JUDr. Milanem Dočkalem, advokátem se sídlem Plzeň, Plovární 478/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2020 č. j. 3 Tdo 1037/2020-898, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 5. 2020 č. j. 9 To 68/2020-867 a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 26. 9. 2019 sp. zn. 9 T 180/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Tachově, kterým byla uznána vinnou ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 trestního zákoníku, přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Za to jí byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného stanovení dohledu, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu sjednávání a obstarávání finančních půjček a jiných finančních produktů třetím osobám za úplatu jako osoba samostatně výdělečně činná či v zaměstnaneckém poměru ve společnosti poskytující uvedené finanční produkty, a to na dobu pěti let. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zamítnuto její odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka namítá, že se dovolací soud měl zabývat jejími námitkami, přestože v jejich rámci explicitně neuvedla, že v rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením, neboť z obsahu jejího dovolání byla tato námitka zřejmá. Dále uvádí, že uvedený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením, k němuž dospěly trestní soudy, spatřuje v hodnocení výpovědí svědků, kteří vypovídali v její prospěch. Poukazuje pak na konkrétní pasáže výpovědi těchto svědků, z nichž podle jejího názoru vyplývá (stručně vyjádřeno), že v době, kdy poškozený podepisoval směnku, již byly údaje na ní vyplněny, což vylučuje její odpovědnost za trestné činy, pro něž byla uznána vinnou. Má za to, že trestní soudy těmto pasážím nevěnovaly dostatečnou pozornost a bezdůvodně vyhodnotily výpovědi uvedených svědků jako celkově nevěrohodné. Domnívá se, že v daném případě nastala situace "tvrzení proti tvrzení", přičemž trestní soudy nedostatečně vysvětlily, proč upřednostnily výpovědi, které ji usvědčovaly.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatelka uplatňovala již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činila v rámci své obhajoby. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Námitky stěžovatelky směřují výhradně proti tomu, jak trestní soudy hodnotily provedené důkazy. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu jsou trestní soudy povinny jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do takového hodnocení zasahoval.
Stěžovatelka opakovaně tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou založena na extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Ústavní soud k tomu připomíná, že onen extrémní rozpor je dán zejména tehdy, nemají-li skutková zjištění trestních soudů žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nebo když hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela schází (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05). S tím je úzce spojen také zákaz deformace důkazů, tedy zákaz vyvozování takových skutkových zjištění, která z provedených důkazů při jejich rozumném a logickém zhodnocení vyplývat nemohou (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1291/12 či I. ÚS 3741/11). Ústavní soud zformuloval zásadu, že předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, aby informace z hodnoceného důkazu zůstala bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítla do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 260/05 či III. ÚS 398/97).
Stěžovatelka ovšem toliko zpochybňuje závěry trestních soudů o věrohodnosti výpovědí jednotlivých svědků. Nepoukazuje tedy na žádné vady, které by mohly být považovány za případ extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry. Jinak řečeno, byť stěžovatelka své námitky formálně označuje "nálepkou" extrémního rozporu, ve skutečnosti obsah těchto námitek takovému označení neodpovídá.
Z tohoto důvodu je nutno odmítnout i námitku stěžovatelky směřující proti postupu Nejvyššího soudu při posuzování jejího dovolání. Nejvyšší soud nepostupoval formalisticky, neboť i ve svém dovolání (podle jeho rekapitulace uvedené v usnesení Nejvyššího soudu na č. l. 3-4) stěžovatelka brojila proti tomu, jak nalézací a odvolací soud hodnotily věrohodnost jednotlivých svědků, tedy ani z materiálního hlediska nenamítala extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry. Nejvyšší soud se navíc na č. l. 7 svého usnesení k uvedeným námitkám vyjádřil a dostatečně se s nimi vypořádal.
Pro posouzení věci je klíčové, že již nalézací soud důsledně a racionálně odůvodnil způsob, jakým přistoupil k hodnocení provedených důkazů, jakož i závěry, které na jejich podkladě učinil (srov. č. l. 25-17 rozsudku Okresního soudu v Tachově). Soud tak poukázal mj. na skutečnost, že svědecké výpovědi podporující stěžovatelčinu verzi (tedy že údaje na směnce byly vyplněny již v době, kdy ji poškozený podepisoval) nevysvětlují existenci kopie téže směnky ve fázi vyplnění na částku 100 000 Kč. Okresní soud v Tachově rovněž podrobně rozebral uvedené svědecké výpovědi, na něž se stěžovatelka odvolává, a jasně identifikoval jejich nevěrohodné momenty a rozpory.
Ústavní soud nemůže stěžovatelce přisvědčit v názoru, že v její trestní věci nastala situace tzv. "tvrzení proti tvrzení". Nebyla totiž usvědčována ojedinělou výpovědí, proti které by stavěla vlastní verzi rozhodných skutečností, nýbrž sérií důkazů, a to nejen svědeckými výpověďmi, ale též listinnými důkazy a znaleckým posudkem. Jestliže trestní soudy hodnotily usvědčující důkazy jako věrohodné a upřednostnily je před několika svědeckými výpověďmi podporujícími verzi stěžovatelky, které naopak z racionálních důvodů vyhodnotily jako nevěrohodné, jak již bylo uvedeno, Ústavní soud v tom nespatřuje žádný projev svévole či nelogického uvažování.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu