ECLI:CZ:US:2021:1.US.384.21.1
sp. zn. I. ÚS 384/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ústavní stížnosti P. V., zastoupeného Mgr. Gabrielou Pitrovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Plynární 1617/10, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému soudcem Okresního soudu v Opavě dne 24. 11. 2020 pod sp. zn. 0 Nt 1545/2020, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený příkaz k domovní prohlídce, aby zakázal Generálnímu ředitelství cel pokračovat v porušování jeho základních práv a přikázal Generálnímu ředitelství cel obnovit stav před porušením těchto práv.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 7 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že ač dosud nebyl prověřován ani jako podezřelý, byla domovní prohlídka vedena velmi bezohledně. Poukazuje na skutečnost, že dne 24. 11. 2020 bylo Okresním soudem v Opavě vydáno několik příkazů k domovním prohlídkám, které měly totožné odůvodnění jako napadený příkaz, z čehož je podle něj zřejmé, že soudce postupoval při povolování prohlídek plošně a bez toho, aby u každé přezkoumal zákonné předpoklady. Uvádí, že soudce v napadeném příkazu odkázal na mnoho listinných důkazů, včetně znaleckého posudku, a v této souvislosti připomíná závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2024/15 (stěžovatel chybně uvádí sp. zn. I. ÚS 2025/15).
Stěžovatel dále namítá, že v napadeném příkazu nebyl poučen o možnosti postupu podle §78 a §79 trestního řádu a jeho manželka, která byla přítomna průběhu domovní prohlídky, byla o možnosti tohoto postupu poučena až při skončení domovní prohlídky. Má za to, že napadený příkaz je vnitřně rozporný, neboť se v něm uvádí, že provedení domovní prohlídky je nezbytné k zajištění elektronických dat, aby mohlo být zahájeno trestní stíhání, nicméně trestní stíhání proti žádné fyzické či právnické osobě dosud zahájeno nebylo. Upozorňuje, že požadavek na zajištěné věci specifikovaný v příkazu v několika případech nekoresponduje věcem, které byly skutečně odňaty při domovní prohlídce. Svou argumentaci uzavírá konstatováním, že napadený příkaz je nepřezkoumatelný, právní závěry nejsou opřeny o konkrétní důkazy či skutečnosti a Okresní soud v Opavě pouze sběrně odkazuje na dosud shromážděné důkazy, bez jejich bližší konkretizace. K argumentaci obsažené v napadeném příkazu, že domovní prohlídku nebylo možno nahradit jinou cestou, podotýká, že policejní orgán, celní správa ani soud se za celou dobu prověřování o takovou "jinou cestu" ani nepokusily.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného příkazu i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že jeho pravomoc je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky, resp. již není možná náprava jiným způsobem. Sluší se proto poznamenat, že domovní prohlídka tvoří pouze jeden z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního přísluší především orgánům činným v trestním řízení, resp. trestním soudům. Ústavní soud může v případě domovní prohlídky kasačně zasáhnout jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv. O takovou situaci však v dané věci nejde.
Ústavní soud musí v prvé řadě odmítnout tu skupinu námitek stěžovatele, které se netýkají podmínek vydání napadeného příkazu k domovní prohlídce, nýbrž až realizace této domovní prohlídky. Jde tedy o tvrzení stěžovatele o údajně bezohledném způsobu provedení domovní prohlídky, poučení o možnosti postupu podle §78 a §79 trestního řádu až po jejím provedení a o zajištění jiných věcí, než které byly uvedeny v příkazu k domovní prohlídce. Způsob provedení domovní prohlídky však sám o sobě nemůže mít vliv na to, zda samotný příkaz k jejímu provedení byl vydán v souladu se zákonem, resp. zda jeho samotným vydáním došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod, což by mohlo představovat důvod pro jeho zrušení Ústavním soudem.
Jestliže se stěžovatel domníval, že k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod došlo až jím popsaným způsobem realizace příkazu k domovní prohlídce, měl podat ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v postupu policejního orgánu při provedení domovní prohlídky. Stěžovatel však takto neučinil a Ústavní soud musí respektovat pravidlo, že je vázán petitem ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2396/13 či III. ÚS 1076/07 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2391/18), v němž stěžovatel navrhl výhradně zrušení napadeného příkazu k domovní prohlídce.
Ostatní námitky stěžovatele již sice směřují přímo proti příkazu k domovní prohlídce, nicméně Ústavní soud je vyhodnotil jako neopodstatněné. Skutečnost, že různé příkazy k domovním prohlídkám, popř. prohlídkám jiných prostor a pozemků, jsou velice podobně odůvodněny, je poměrně běžná, pokud jde o prohlídky prováděné souběžně ve stejné trestní věci. Je totiž pochopitelné, že podezření z dané trestné činnosti vyplývá ze stejných důkazů a skutečností, shodné jsou i cíle všech prohlídek a důvody neodkladnosti jejich provedení. Pokud by orgány činné v trestním řízení měly za každou cenu takové příkazy a návrhy k nim odůvodňovat výrazně odlišně, jednalo by se o nelogické nucení těchto orgánů ke zcela zbytečnému "slohovému cvičení". V nyní posuzované věci navíc nelze přehlédnout, že stěžovatel neuvádí žádná specifika, s nimiž podle jeho názoru mělo být spojeno rozhodování o domovní prohlídce v jím užívané nemovitosti a které měl soudce Okresního soudu v Opavě přehlédnout.
Přisvědčit nelze ani tvrzení stěžovatele, že je napadený příkaz k domovní prohlídce nepřezkoumatelný, nekonkrétní a vnitřně rozporný. Z nálezu sp. zn. I. ÚS 2024/15, který sám stěžovatel cituje, vyplývá, že soud má (při vydávání příkazu k domovní prohlídce) povinnost vážit, které informace není v zájmu dosažení účelu trestního řízení vhodné v odůvodnění příkazu k domovní prohlídce uvádět. V odůvodnění příkazu k domovní prohlídce tedy soudce nemusí podrobně identifikovat všechny důkazy a skutečnosti, jež zakládají podezření vůči určité osobě ze spáchání trestného činu, nýbrž postačí, pokud dostatečně konkretizuje podezření vůči určité osobě a důvody domovní prohlídky.
V posuzované věci soudce Okresního soudu v Opavě těmto požadavkům dostál. V napadeném příkazu je srozumitelně formulováno podezření vůči dvěma právnickým osobám, jakož i důvody tohoto podezření. Odůvodnění příkazu se neomezuje pouze na neurčitý odkaz na dosud shromážděné důkazy, ale opírá se o konkrétní výsledky dosavadního prověřování, jako je obsah prováděného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu či znalecký posudek znaleckého ústavu Masarykovy univerzity, Fakulty informatiky (srov. č. l. 3 napadeného příkazu). Příkaz rovněž dostatečně přesně specifikuje věci důležité pro trestní řízení, které se v předmětných nemovitostech mohou nacházet, jakož i důvody, pro které byla domovní prohlídka vyhodnocena jako neodkladný a neopakovatelný úkon (srov. č. l. 3-4 napadeného příkazu). Poučení o postupu podle §78 a §79 trestního řádu není povinnou součástí příkazu k domovní prohlídce, to je záležitostí až výslechu předcházejícího samotnému výkonu domovní prohlídky (srov. §84 trestního řádu).
Nařízení a realizace této domovní prohlídky byla nezbytná k tomu, aby bylo možné odpovědně posoudit, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání vůči určité osobě. Není nijak neobvyklé, že ke zpracování a vyhodnocení důkazů zajištěných při domovní prohlídce je třeba nemalý čas, zvláště když jde o věc, v níž proběhlo hned několik takových prohlídek, na což sám stěžovatel poukazuje. Proto ani ze skutečnosti, že ke dni podání ústavní stížnosti nebylo zahájeno trestní stíhání, nelze dovodit závadnost příkazu k domovní prohlídce.
Ústavní soud neshledává pochybení ani v tom, že před vydáním trestního příkazu orgány činné v trestním řízení nevyužily jiné, mírnější způsoby směřující k zajištění věcí potřebných v daném případě k důkazním účelům. Subsidiarita domovní prohlídky vyplývající z §84 trestního řádu se vztahuje až k samotnému vykonání domovní prohlídky, nikoli k vydání příkazu k ní. V obdobných trestních věcech, o jakou jde v nyní projednávaném případě, navíc orgány činné v trestním řízení nemohou a priori spoléhat na dobrovolné vydání věcí potřebných pro důkazní a jiné účely, neboť výzvou k jejich vydání (bez současně nařízené domovní prohlídky) by mohlo dojít ke zmaření účelu celého trestního řízení. Ostatně právě proto byla v dané věci domovní prohlídka vyhodnocena jako úkon neodkladný a neopakovatelný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Se zřetelem k tomuto rozhodnutí se Ústavní soud nezabýval souvisejícími návrhy, neboť mají toliko akcesorickou povahu a sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu