ECLI:CZ:US:2021:1.US.398.21.1
sp. zn. I. ÚS 398/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti I. M., zastoupeného Mgr. Viktorem Procházkou, advokátem se sídlem Brno, Veselá 169/24, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze dne 11. 12. 2020 č. j. 1 ZT 313/2020-30 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Prostějov, oddělení hospodářské kriminality ze dne 29. 10. 2020 č. j. KRPM-62694-151/TČ-2019-141281, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Prostějov, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Prostějově (dále jen "státní zástupce"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 a čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno výlučně na základě nezákonně získaných důkazů. Poukazuje především na množství a charakter věcí zajištěných policejním orgánem, přičemž podle něj se nejednalo o jejich vydání ve smyslu §78 a násl. trestního řádu (oznamovatelkou činu L. Ch., družkou stěžovatele), jak deklaruje policejní orgán, nýbrž o domovní prohlídku, která ovšem nebyla nařízena soudcem. Zdůrazňuje, že samotný protokol o vydání věci je ze dne 29. 5. 2019, zatímco k zajištění věcí došlo již 20. 5. 2019, což má potvrzovat, že k oficiálnímu vydání věcí došlo až s odstupem po jejich faktickém odvezení. Uvádí, že namísto toho, aby byly věci v souladu se zákonem vydány nebo odňaty, policejní orgán se jich zmocnil, a to v místě, kde stěžovatel se svou družkou bydlel a bydlí. Policejní orgán se podle jeho názoru navíc takto zmocnil věcí i bez souhlasu L. Ch., neboť mezi zajištěnými věcmi se nachází disky s jejími fotografiemi. Policejnímu orgánu dále vytýká, že v protokolu o vydání věcí neuvedl, v čem spatřuje neodkladnost či neopakovatelnost takového úkonu, a že nedostatečně popsal a zapečetil zajišťované věci. Upozorňuje na skutečnost, že nesouhlasí počet médií, jež měla být zajištěna, s počtem médií předaných znalci ke zkoumání. Má za to, že s ohledem na doktrínu "otráveného ovoce z otráveného stromu" nelze přihlížet ani k dalším důkazům zmíněným v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy vybočení z hranic podústavního práva, jež mají extrémní povahu. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02).
Ústavnímu soudu nepřísluší po věcné stránce jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smysl ve vztahu k obviněnému spočívá v oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což představuje podmínku provedení dalších procesních úkonů v trestním řízení (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 či III. ÚS 693/06). Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání netkví ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání tvoří předmět celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 539/98).
Ústavní soud předně musí odmítnout stěžejní část námitek stěžovatele směřujících proti způsobu, jakým policejní orgán zajistil věci důležité pro důkazní účely v předmětném trestním řízení. Jestliže stěžovatel tvrdí, že k zajištění těchto věcí nemohlo dojít bez příkazu k domovní prohlídce, Ústavní soud připomíná, že podle čl. 12 odst. 1 Listiny není dovoleno vstoupit do obydlí bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. V dané věci ovšem došlo k zajištění věcí v místě bydliště oznamovatelky činu L. Ch., které tato oznamovatelka obývala a obývá společně se stěžovatelem, jak on sám připouští. Uvedená oznamovatelka policejní orgán do obydlí dobrovolně vpustila, tudíž je zřejmé, že ke vstupu policejního orgánu do obydlí došlo s jejím souhlasem, a nebylo proto třeba přistupovat k domovní prohlídce ve smyslu čl. 12 odst. 2 Listiny a §82 a násl. trestního řádu.
Přehnaný význam nelze podle Ústavního soudu přikládat ani skutečnosti, že protokol o vydání věcí (oznamovatelkou Ch.) byl vyhotoven až dodatečně, devět dnů po samotném zajištění věcí. Ústavní soud totiž nenachází žádné důvody k pochybnostem o tom, že i v tomto případě jednala oznamovatelka Ch. dobrovolně a jak k samotnému zajištění věcí v jejím (a stěžovatelově) obydlí, tak k formálnímu vydání věcí došlo s jejím souhlasem. Tyto pochybnosti nemůže vyvolat ani skutečnost, že oznamovatelka vydala policejnímu orgánu i nosiče se svými osobními údaji (fotografiemi), na což upozorňuje stěžovatel.
Obdobný závěr pak je třeba učinit i ve vztahu k nedostatečnému popisu zajišťovaných věcí, způsobu jejich zapečetění či nesrovnalostem mezi evidovaným počtem zajištěných médií a počtem médií předaných ke znaleckému zkoumání. Z hlediska posouzení, zda postupem policejního orgánu došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, resp. zda byly důkazy opatřeny zákonným způsobem, nemohou mít tyto stěžovatelem tvrzené vady žádný význam.
Svou námitku, že v protokolu o vydání věci nebylo nijak odůvodněno, zda se jedná o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, stěžovatel opírá o odkaz na odbornou literaturu, konkrétně na publikaci ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1016. Zde se uvádí, že za splnění podmínek uvedených v §160 odst. 4 trestního řádu může být vyzvání k vydání věci jako neodkladný (neopakovatelný) úkon vykonáno i před zahájením trestního stíhání. Ústavní soud však nesdílí právní názor, že ve fázi před zahájením trestního stíhání může být výzva k vydání věci podle §78 učiněna pouze tehdy, jde-li o neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Ustanovení §158 odst. 3 trestního řádu totiž obsahuje demonstrativní výčet úkonů, které policejní orgán může v tomto stadiu trestního řízení provádět, přičemž podmínka neodkladnosti nebo neopakovatelnosti je zde uvedena výhradně v souvislosti s prováděním úkonů podle hlavy čtvrté trestního řádu [srov. §158 odst. 3 písm. i) trestního řádu]. Z toho a contrario vyplývá, že u ostatních úkonů uvedených v §158 odst. 3 trestního řádu, včetně vydání věci [srov. §158 odst. 3 písm. i) trestního řádu] již podmínka neodkladnosti či neopakovatelnosti vyžadována není. Tento právní názor ostatně uvádí i stejný komentář k trestnímu řádu, který byl citován výše, jen na jiném místě (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1954).
Ústavní soud tedy uzavírá, že v dané situaci neshledal žádné závažné důvody k pochybnostem, zda k zajištění věcí, které byly následně využity pro důkazní účely, což vedlo k zahájení trestního stíhání stěžovatele, došlo ústavně souladným způsobem. V důsledku toho je bezpředmětné uvažovat o uplatnění tzv. doktríny "plodů z otráveného stromu", jak požaduje stěžovatel, neboť v daném případě se nejeví, že by nějaký "otrávený strom" existoval.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že ústavní stížnost posoudil tak, že směřuje jen proti v záhlaví označeným usnesením policejního orgánu a státního zástupce. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti sice uvádí, že si "dovoluje doplnit rozhodnutí, proti kterým tato ústavní stížnost směřuje, i o zásah veřejné moci - provedení domovní prohlídky dne 20. 5. 2019 na místě X", jenže v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že tímto postupem došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Přehlédnout nelze ani to, že podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu v případech, kdy zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Uvedený úkon policejního orgánu, který stěžovatel označuje za domovní prohlídku, byl realizován 20. 5. 2019. Jelikož byla ústavní stížnost podána 11. 2. 2021, je zřejmé, že i kdyby byla posouzena tak, že směřuje i proti uvedenému zásahu orgánu veřejné moci, musela by být v této části odmítnuta jako podaná opožděně, po uplynutí uvedené jednoroční lhůty.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu