ECLI:CZ:US:2021:1.US.425.21.1
sp. zn. I. ÚS 425/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. F., zastoupeného Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem Ostrava, Veleslavínova 252/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020 č. j. 6 Tdo 1319/2020-1215, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2020 č. j. 7 To 230/2019-1178 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2019 č. j. 8 T 52/2019-619, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Ostravě, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §354 odst. 1, písm. a), b) c) a d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Ústavní soud obdržel dne 26. 9. 2021 sedmnáct emailových zpráv stěžovatele s přiloženými rozsáhlými přílohami. Vzhledem k tomu, že tyto zprávy nebyly podány prostřednictvím právního zástupce, Ústavní soud k nim nemohl přihlédnout.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 12, čl. 13 a čl. 15 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
Stěžovatel v úvodu zdůrazňuje, že je osobou, která trpí duševní poruchou. Namítá, že ze spisu není seznatelné, zda mu bylo doručeno vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání, a odkazuje v této souvislosti na nález sp. zn. I. ÚS 3235/15. Ve vztahu k vybraným částem popisu skutku, za nějž byl odsouzen, uvádí, že šlo o jednání dovolené, které ze své podstaty nemůže být trestné. Z toho, že si orgány činné v trestním řízení vyžádaly znalecký posudek znalce z oboru sexuologie, dovozuje, že vůči němu bylo postupováno v rozporu s principem presumpce neviny a celá věc směřovala ke zdůraznění jeho sexuální orientace. Má za to, že v důsledku toho byl vystaven ponižujícímu zacházení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud není vrcholem soustavy trestních soudů, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy). Ve své judikatuře opakovaně připomíná, že není ze své pozice zásadně oprávněn přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94). Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98).
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit v jeho názoru, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo v důsledku postupu Nejvyššího soudu, který mu nezaslal k replice vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Z č. l. 1-2 usnesení Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že tato státní zástupkyně ve svém vyjádření pouze stručně reagovala na dovolací námitku týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Toto vyjádření tedy nepřineslo pro řešení věci nic nového, čímž se nyní projednávaná věc zásadním způsobem odlišuje od případu řešeného nálezem sp. zn. I. ÚS 3235/15, na nějž stěžovatel odkazuje. Jestliže Nejvyšší soud nezaslal uvedené vyjádření státní zástupkyně stěžovateli k replice, fakticky tím neovlivnil jeho možnosti ovlivnit svou argumentací rozhodnutí Nejvyššího soudu, takže nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv obviněného (srov. např. usnesení II. ÚS 1576/15).
Jestliže stěžovatel tvrdí, že část jednání zahrnutých do popisu skutku, za nějž byl odsouzen, jsou jednání dovolená, a tím pádem nemohou být trestná (např. vyhrožování podáváním žalob, podání trestního oznámení atd.), musí Ústavní soud konstatovat, že stěžovatel tato jednání vytrhuje z kontextu celého skutku. Z popisu skutku obsaženého v odsuzujícím rozsudku Okresního soudu v Ostravě je totiž zřejmé, že uvedená jednání představovala součást trvalého nátlaku stěžovatele na poškozenou a jejího obtěžování, což poškozenou omezovalo v běžném způsobu života a vzbuzovalo u ní obavy o život a zdraví. Ústavní soud proto neshledává důvody, aby zpochybňoval závěr trestních soudů, že i tato jednání představovala součást protiprávního chování stěžovatele naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) a d) trestního zákoníku.
Jako neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud i námitku stěžovatele související se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie. Vzhledem k tomu, že stěžovatel trpí duševní poruchou, jak sám zdůrazňuje, byl tento postup orgánů činných v trestním řízení zcela opodstatněný. Ani okolnost, že dané znalecké zkoumání bylo zaměřeno mj. na sexuologickou diagnózu stěžovatele, nepředstavuje podle Ústavního soudu žádný exces v postupu orgánů činných v trestním řízení, protože objasnění příčin trestné činnosti tvoří součást účelu trestního řízení a je významné mj. pro uložení adekvátní sankce. Jestliže znalec uvedl, že sexuologická diagnóza stěžovatele neměla na předmětné jednání vliv a nijak se na něm nepodílela (viz č. l. 10 rozsudku Okresního soudu v Ostravě), nelze z toho dovozovat, že objasňování těchto okolností bylo od samého počátku nedůvodné. Kromě toho případné nadbytečné sexuologické zaměření znaleckého dokazování nemohlo mít vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí, jejichž zrušení se stěžovatel domáhá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu