ECLI:CZ:US:2021:1.US.435.21.1
sp. zn. I. ÚS 435/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Amálie Kuchařové, 2) Ing. Eleny Svoreňové a 3) Ing. Martina Svoreňa, zastoupených Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 5, proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2020, č. j. 22 Co 216/2020-131, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Karla Neumanna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") ze dne 23. 7. 2020, č. j. 16 C 39/2019-98, bylo rozhodnuto, že vedlejší účastník je povinen se stěžovatelům omluvit za vulgární verbální útoky proti nim (výroky I - III), zaplatit jim náhradu nemajetkové újmy (výroky IV - VI); ohledně uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zdržet se vulgárních verbálních útoků proti stěžovatelům bylo řízení zastaveno (výrok VII) a vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 54 666 Kč (výrok VIII).
2. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 4. 11. 2020, č. j. 22 Co 216/2020-124, bylo odmítnuto odvolání vedlejšího účastníka v rozsahu, kterým napadl výroky IV, V a VI rozsudku nalézacího soudu. Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I, II a III (výrok I nenapadený touto ústavní stížností); ve výroku VIII rozsudek změnil tak, že výše nákladů řízení, které je vedlejší účastník povinen nahradit, činí ve vztahu ke stěžovatelce 1) 8 564 Kč, stěžovatelce 2) 3 829 Kč a stěžovateli 3) 3 829 Kč (výrok II napadený ústavní stížností). Odvolací soud uložil dále vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů odvolacího řízení každému 6 244 Kč (výrok III). Odvolací soud změnil výši náhrady nákladů řízení proto, že stěžovatelé vzali žalobu zpět co do zdržovacího nároku, a to nikoli pro chování vedlejšího účastníka, v této části procesně zavinili zastavení řízení a podle §146 odst. 2 o. s. ř. jim náleží každému náhrada 1/3 nákladů řízení.
3. Proti nákladovým výrokům (II a III) odvolacího soudu, podali stěžovatelé ústavní stížnost, v níž namítají porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve své ústavní stížnosti především polemizují stěžovatelé se závěrem odvolacího soudu o procesním zavinění na zastavení řízení. Podle nich není spravedlivé v případě žaloby na ochranu osobnosti, ve které je oprávněně a úspěšně uplatněn nárok na omluvu a na náhradu nemajetkové újmy v penězích, krátit náhradu nákladů řízení z důvodu případného neúspěchu v části zdržovacího nároku, ať již z důvodu zpětvzetí, nebo zamítnutí této části žaloby. Podle stěžovatelů je zdržovací nárok do určité míry doplňkový a často je uplatňován pouze preventivně. V daném případě byl zdržovací nárok uplatněn též důvodně, protože vedlejší účastník napadl stěžovatele opakovaně. Po podání žaloby však již k dalšímu napadání stěžovatelů ze strany vedlejšího účastníka nedošlo, tedy účel řízení byl splněn a žaloba se stala v rozsahu zdržovacího nároku nedůvodná.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, řádně zastoupenými stěžovateli, je sice přípustná, avšak je zjevně neopodstatněná.
5. Problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany; byť se může citelněji dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3172/18 ze dne 5. 11. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Silněji než jinde se právě ve věcech týkajících se nákladů řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3476/18 ze dne 8. 1. 2019).
6. Dále platí, že rozhoduje-li Ústavní soud o bagatelních částkách, což je případ souzené věci, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byly účastníku řízení odepřeny samotný přístup k soudu či možnost v řízení jednat [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2477/12 ze dne 21. 1. 2013 (N 16/68 SbNU 223)] nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Samotné, obecným soudem provedené meritorní posouzení tzv. bagatelní věci pak Ústavní soud přehodnocuje zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení sporné otázky výsledkem ustálené rozhodovací praxe, či naopak nejednotné praxe, která brání tomu, aby bylo podústavní právo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem bez zásahu Ústavního soudu [např. nález sp. zn. II. ÚS 2460/17 ze dne 19. 3. 2018 (N 53/88 SbNU 699)].
7. V tomto případě jsou napadené nákladové výroky odůvodněny odvolacím soudem pečlivě a srozumitelně. Ústavní soud není povolán k tomu, aby přezkoumával, kdo procesně zavinil částečné zastavení řízení. To učinil odpovídajícím způsobem odvolací soud a Ústavní soud nezjistil žádný důvod, proč by měl do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat.
8. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud je při přezkumu nákladových rozhodnutí, navíc je-li výše nákladů bagatelní, zdrženlivý a ani v tomto případě nezjistil mimořádné důvody pro svůj zásah; jeho povinností není přezkoumávat v další instanci rozhodnutí obecných soudů, čehož se stěžovatelé fakticky domáhají.
9. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu