ECLI:CZ:US:2021:1.US.504.21.1
sp. zn. I. ÚS 504/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky: Agentura TRDLA s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská tř. 1499/15, zastoupené Mgr. et Mgr. Jánem Procházkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 327/2020-96 ze dne 10. 12. 2020 a Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 10 C 379/2018-66 ze dne 4. 6. 2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Emanuela Andreje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "nalézací soud") zamítl napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky o zaplacení 36 300 Kč s příslušenstvím a uložil jí povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 17 424 Kč. Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem smlouvu o dílo (na ušití obleku), podle které bylo důvodně plněno, a neprokázala, že později uzavřela dohodu o ukončení práv a povinností z této smlouvy a nemá právo na vrácení zaplacené ceny.
2. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") sice konstatoval, že odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu není zcela souladné s požadavky na ně kladenými ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., ale lze z něj seznat, jaká úvaha vedla nalézací soud k zamítnutí žaloby. Odvolací soud uzavřel, že stěžovatelka neprokázala sjednání dohody o ukončení vzájemných práv a povinností ze smlouvy o dílo a že neexistuje právní důvod k vrácení zaplacené smluvní ceny.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí; zejména uvádí, že jsou nedostatečně a nesrozumitelně odůvodněna, a tudíž bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s čl. 2 odst. 2 Listiny. Závěry obecných soudů jsou podle stěžovatelky excesivní a vykazují znaky libovůle.
4. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu podústavních právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (viz čl. 83 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (bod 19 nálezu sp. zn. I. ÚS 945/20 ze dne 16. 12. 2020).
5. Přestože lze ve shodě s odvolacím soudem konstatovat, že rozsudek nalézacího soudu není přesvědčivě odůvodněn, Ústavní soud po seznámení s oběma napadenými rozsudky chápe důvody rozhodnutí obecných soudů, jejichž závěrům nemá (v jejich souvislostech a kontextu) co vytknout. Výsledek řízení není podle Ústavního soudu libovolný, jak tvrdí stěžovatelka, která ve své stížnosti v důsledku jen vyjadřuje nesouhlas s výsledkem řízení a žádá od Ústavního soudu, aby jako další přezkumná instance v rámci obecné justice přehodnotil závěry obecných soudů. To je však role, která Ústavnímu soudu jako strážci ústavnosti nepřísluší.
6. Jedná-li navíc Ústavní soud o částce bagatelní (jako v tomto případě), předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byly účastníku řízení odepřeny samotný přístup k soudu či možnost v řízení jednat [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2477/12 ze dne 21. 1. 2013 (N 16/68 SbNU 223)], nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Samotné, obecným soudem provedené meritorní posouzení tzv. bagatelní věci, pak Ústavní soud přehodnocuje zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení sporné otázky výsledkem ustálené rozhodovací praxe či naopak nejednotné praxe, která brání tomu, aby bylo podústavní právo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem bez zásahu Ústavního soudu [např. nález sp. zn. II. ÚS 2460/17 ze dne 19. 3. 2018 (N 53/88 SbNU 699)]. Žádný takový důvod k přehodnocení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu