ECLI:CZ:US:2021:1.US.544.21.1
sp. zn. I. ÚS 544/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele pprap. Petra Dauschingera, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem třída Přátelství 1960, 397 01 Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3055/2020-53 ze dne 26. 11. 2020, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 134/2020-38 ze dne 29. 4. 2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 12 C 256/2019-21 ze dne 8. 1. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody garantované čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 2, odst. 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované zaplacení částky 10 000 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění za diskriminační jednání. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále také "soud prvního stupně") shora rubrikovaným usnesením jeho žalobu na ochranu před diskriminací odmítl podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel ani přes výzvu soudu neodstranil vytyčené vady žaloby. Městský soud v Praze (dále také "odvolací soud") usnesení soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Dovolání stěžovatele proti napadenému usnesení odvolacího soudu pak Nejvyšší soud podle §243d písm. a) občanského soudního řádu zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu a porušení zákazu denegatio iustitiae. Obvodnímu soudu pro Prahu 7 vytýká to, že nereagoval na jeho argumentaci, když jeho žalobu odmítl i pro jiné vady, než pro které vyzval stěžovatele k doplnění. Městský soud v Praze pak odmítavé usnesení soudu prvního stupně potvrdil, aniž by se v odůvodnění vyjádřil k právní argumentaci stěžovatele uvedené v odvolání. Stěžovatel úvahy soudů seznal až v rozhodnutí dovolacího soudu, což považuje za poněkud překvapivé; navíc odůvodnění Nejvyšší soudu považuje stěžovatel za nedostatečné. Nejvyšší soud totiž popřel samotnou podstatu diskriminačního jednání, tj. takového jednání, které vystavuje stěžovatele odlišnému zacházení. Stěžovatel má za to, že právě aplikací a výkladem jednoduchého práva zabránily obecné soudy stěžovateli v přístupu ke spravedlnosti.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje porušením svých základních práv a svobod, navazuje jeho ústavní stížnost svou kvalitou na žalobu, když námitky stěžovatele představují pouhou polemiku a nesouhlas s aplikací podústavního práva, respektive s procesním postupem obecných soudů. Úvahy obecných soudů se však zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených soudních rozhodnutí odkázat.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu