ECLI:CZ:US:2021:1.US.546.21.1
sp. zn. I. ÚS 546/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Marcely Dostálové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021 č. j. 15 Co 224/2020-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, kterou doplnila podáními ze dne 5. 3. 2021 a 13. 5. 2021, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu městského soudu, který v řízení o odvolání proti rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") neoprávněně snížil stěžovatelkou požadovanou částku přiměřeného zadostiučinění. Stěžovatelka uvádí, že v daném případě byl flagrantním způsobem porušen princip právní jistoty jako integrální součást práva na spravedlivý proces, kdy o totožném nároku stěžovatelky bylo rozhodnuto jinak, než o totožných nárocích jiných poškozených.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník"] náhrady nemajetkové újmy ve výši původně 200 000 Kč (a po té, co vedlejší účastník zaplatil stěžovatelce částku 30 000 Kč) zaplacení částky ve výši 170 000 Kč s příslušenstvím, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 143/2014. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 2. 2020 č. j 19 C 98/2019-78 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 46 800 Kč s příslušenstvím a úrok z prodlení z částky 30 000 Kč (výrok I), žalobu ve zbývající částce 123 200 Kč zamítl (výrok II) a uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 26 684 Kč (výrok III). Městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl co do částky 31 300 Kč s příslušenstvím a ve zbytku výrok I. soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 30 798 Kč (výrok II).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví, jak se mylně domnívá stěžovatelka, pokud v doplnění ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud s pravděpodobností hraničící s jistotou zruší jiný rozsudek městského soudu (č. j 16 Co 183/2020-130), který je podle stěžovatelky základem vadného rozhodování o stejných kauzách některými senáty městského soudu. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky se stanovením výše přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. a s postupem soudů v její věci. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je tedy zřejmé, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a podústavního práva obecnými soudy. Sama stěžovatelka, ačkoli argumentuje porušením svých základních práv, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni skutkových závěrů jejího případu, a to ve srovnání s obdobnými případy posuzovanými jinými senáty městského soudu. Ústavnímu soudu však nepřísluší do skutkových závěrů či posouzení pravidel podústavního práva obecnými soudy bez dalšího zasahovat.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že mu přísluší toliko posoudit, zda obecné soudy při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházely z pravidel plynoucích z §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. V judikatuře Ústavního soudu se ostatně uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši (např. nález sp. zn. I. ÚS 42/16). Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze soudu, která však musí být ústavně souladným způsobem odůvodněna.
Ústavní soud ověřil, že městský soud v posuzované věci rozhodoval v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, vyšel přitom z kritérií stanovených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a z příslušného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Závěry městského soudu, na jejichž základě došlo ke snížení stěžovatelkou požadované částky a odchýlení se od předchozích rozhodnutí obecných soudů, jsou řádně a logicky odůvodněny s ohledem na individuální okolnosti případu, nelze je považovat za extrémně nesouladné se skutkovými zjištěními, a Ústavní soud v nich proto neshledal porušení základních práv stěžovatelky. Jakkoli stěžovatelka pociťuje jako křivdu, že její výše zadostiučinění je pravomocně stanovena rozdílně od některých jiných účastníků řízení, nelze takový postup městského soudu, je-li řádně odůvodněn, považovat za porušující právo stěžovatelky zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na ústavní stížnosti v obdobných věcech zastoupených týmž právním zástupcem, které byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3540/20 nebo II. ÚS 3521/20).
Ústavní soud též připomíná zákonnou úpravu v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální hodnotu předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na hodnotu předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu