ECLI:CZ:US:2021:2.US.3521.20.1
sp. zn. II. ÚS 3521/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Zory Jiroušové, právně zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2020 č. j. 16 Co 312/2020-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, když má za to, že jimi bylo porušeno zejména její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka uvádí, že v daném případě byl flagrantním způsobem porušen princip právní jistoty jako integrální součást práva na spravedlivý proces, kdy o totožném nároku stěžovatelky bylo rozhodnuto jinak, než o totožných nárocích jiných poškozených.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že byla účastníkem extrémně dlouhého řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15C 143/2014, které bylo zahájeno dne 9. 6. 2009 a pravomocně ukončeno dne 21. 6. 2018. V tomto řízení vystupovalo společně se stěžovatelkou na straně žalobců cca dalších 120 osob.
3. Cca 20 účastníků předmětného řízení se rozhodlo, že uplatní nárok na náhradu škody vůči vedlejšímu účastníku z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. Všech 20 poškozených je v téměř totožné situaci se svými nároky, neboť tyto jsou založeny na stejných tvrzeních a variují jen ohledně celkové délky řízení lišící se o pár měsíců (z důvodu rozdílného termínu vstupu do řízení), avšak tento rozdíl není v běhu devíti let trvání celkové délky řízení podle stěžovatelky vůbec podstatný a je možno hovořit o totožnosti nároků. Všech 20 poškozených zastupuje stejný právní zástupce, který za poškozené uplatnil nároky u vedlejšího účastníka, a to v rozmezí jednoho měsíce, a to u každého z poškozených bezodkladně poté, co byla poškozeným doručena plná moc právnímu zástupci.
4. Všechny nároky nebyly v rámci předběžného projednání nároků ve lhůtě šesti měsíců projednány a odškodněny. Z tohoto důvodu byly podány žaloby jednotlivých poškozených v rozmezí opětovně jednoho měsíce, a to s ohledem na data uplatnění nároků a uplynutí lhůty pro projednání nároků. Všechny žaloby byly podány u Obvodního soudu pro Prahu 2. Ze strany Obvodního soudu pro Prahu 2 nedošlo k žádnému společnému postupu soudců ve smyslu spojení věcí a rozhodnutí v jednom rozhodnutí o různých účastnících. K tomuto nedošlo ani napříč soudem, a ani v rámci jednotlivých senátů, kdy např. senáty 15, 18, 19 a 26 projednávaly dvě totožné věci různých účastníků. Tato skutečnost je podle stěžovatelky důležitá z hlediska námitky protiústavního posouzení nákladů řízení.
5. Stěžovatelka uvádí, že nesourodost rozhodování o stejné věci u jednoho jediného odvolacího soudu je projevem justice, který narušuje základní princip předvídatelnosti rozhodování a vede k závěru o porušování základních práv účastníků. Stěžovatelka má za to, že jak soudy prvního stupně, tak odvolací soudy by měly mít informace o existenci více žalob se stejným nárokem a v rámci předvídatelnosti rozhodování by měly v rámci ať formálních či neformálních porad soudců řešit otázku jednoty rozhodování. Stěžovatelka uvádí, že o nepředvídatelnosti a excentričnosti rozhodování odvolacího soudu vypovídá i rozhodnutí o nákladech řízení, kdy soud snížil odměnu za zastupování o 20% s odůvodněním, že právní zástupce zastupuje 20 poškozených a měl tedy všechny nároky poškozených uplatnit v jediném řízení. Podle stěžovatelky je snížení odměny advokáta o 20% volnou aplikací §12 odst. 4 advokátního tarifu.
6. Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně výrokem I. řízení o zaplacení částky 30 000 Kč s úroky z prodlení od 3. 10. 2019 do zaplacení zastavil. Výrokem II. uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit stěžovatelce úroky z prodlení z částky 30 000 Kč ve výši 9,75 % ročně od 25. 4. 2019 do 2. 10. 2019, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce 46 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 25. 4. 2019 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem IV. žalobu o zaplacení částky 123 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 25. 4. 2019 do zaplacení zamítl a výrokem V. uložil žalované povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 24 808,50 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nepřiměřeně dlouhou dobu řízení je nutno odškodnit finančně, a určil jako základní částku 128 000 Kč (16 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky v poloviční výši). Dále se zabýval kritérii uvedenými v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že tuto částku je potřeba zvýšit s ohledem na postup soudu prvého stupně o 20 %, a současně snížit s ohledem na složitost věci zejména procesní o 30 % a dále snížit s ohledem na sdílenou nemajetkovou újmu na straně žalobců o 20 %. Celkem základní částku snížil o 40 % a dospěl k částce 76 800 Kč. Jelikož žalovaná dne 2. 10. 2019 uhradila stěžovatelce částku 30 000 Kč, uložil žalované doplatit zbývajících 46 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 25. 4. 2019 (po uplynutí šestiměsíční lhůty po projednání nároku dle §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Náhradu nákladů řízení soud přiznal stěžovatelce, a to soudní poplatek ve výši 2000 Kč a dále odměnu advokáta za přípravu a převzetí zastoupení, podání žaloby, částečné zpětvzetí žaloby, repliku ze dne 5. 5. 2020, účast na jednání dne 6. 5. 2020 a účast při vyhlášení rozsudku dne 11. 5. 2020 ve výši poloviny odměny, 6 paušálních náhrad hotových výdajů a náhradu 21 % DPH, celkem 24 808,50 Kč.
7. O odvolání žalované rozhodl Městský soud v Praze tak, že řízení o odvolání do výroku II. se zastavuje. Rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku III. změnil tak, že se zamítá žaloba ohledně částky 25 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 25. 4. 2019 do zaplacení, jinak se v tomto výroku ohledně částky 21 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 25. 4. 2019 do zaplacení potvrzuje. Žalovaná je povinna nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 24 880,40 Kč a ve zbývajícím rozsahu se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů stěžovatelce nepřiznává.
8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
9. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
10. Odvolací soud v napadeném rozsudku řádně odůvodnil, z jakých důvodů přistoupil na snížení přiměřeného zadostiučinění určeného soudem prvního stupně. Odvolací soud rovněž vyložil, že se nijak zásadně neodchýlil od účastníky předkládaných rozsudků a nepovažuje toto rozhodnutí za jsoucí v rozporu s §13 o. z. Rozdílná výše odškodnění od stěžovatelkou odkazovaných rozhodnutí je dána tím, že odvolací soud přihlédl v této věci i k dalším okolnostem průtažného řízení, ke kterým ostatní odvolací senáty nepřihlížely a které považoval pro posouzení věci za rozhodné, a nijak zásadně se též neodchýlil ani od procentní úpravy základní částky z hlediska jednotlivých kritérií zákona. Ústavní soud konstatuje, že jakkoli stěžovatelka pociťuje jako křivdu, že její výše zadostiučinění je pravomocně stanovena rozdílně od některých jiných účastníků průtažného řízení, nelze takový postup odvolacího soudu, je-li řádně odůvodněn, považovat za porušující právo stěžovatelky zaručené čl. 36 odst. 3 listiny základních práv a svobod.
11. Ústavní soud též připomíná zákonnou úpravu v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na hodnotu předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. V nyní projednávané věci jde o částku ve výši, u níž zákonodárce neumožňuje podat dovolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v těchto případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně. Ústavní soud proto v této věci nemůže nahrazovat úlohu Nejvyššího soudu, kterou je zejména sjednocování judikatury, natož posuzovat výši odškodnění jednotlivých účastníků průtažného řízení určenou jednotlivými soudy či dokonce různými senáty jednoho soudu.
12. Pokud jde o námitky ohledně náhrady nákladů řízení, v této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud tudíž v detailech nepřezkoumává jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či usnesení ze dne 13. 10. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona. Případ, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech, jsou tedy spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá případná nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
13. V dané věci rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení tak, že odkázal na §142 odst. 1 o. s. ř. za částečné aplikace §150 o. s. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že jestliže se právní zástupce stěžovatelky rozhodl podat jednotlivě kompenzační žaloby v případech původně společně zastoupených osmnácti žalobců vystupujících v posuzovaném průtažném řízení, lze považovat tento postup za umělé navyšování nákladů řízení. S ohledem na tuto okolnost "hodnou zvláštního zřetele" ve smyslu §150 o. s. ř. odvolací soud zčásti nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů za právní zastoupení v rozsahu 20 % vynaložených nákladů. Rozsah nepřiznání náhrady zvolil přiměřeně tomu, v jakém rozsahu by došlo ke snížení mimosmluvní odměny dle 12 odst. 4 advokátního tarifu, pokud by týž zástupce zastupoval více účastníků ve společném řízení. Ani v okolnosti, že některé odvolací senáty téhož odvolacího soudu rozhodují v obdobných kompenzačních řízeních, v nichž zastupuje týž právní zástupce jako v této věci, o náhradě nákladů řízení bez aplikace §150 o. s. ř., nespatřuje odvolací soud překážku pro odlišné rozhodnutí, neboť podle judikatury Ústavního soudu nejednotnost rozhodovací praxe jednotlivých senátů téhož soudu při projednávání obdobných právních věcí, byť ji lze v obecné rovině bezesporu označit za nežádoucí, bez dalšího protiústavnost těchto rozhodnutí nezpůsobuje (ve vztahu k aplikaci §150 o. s. ř. viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3666/13).
14. Ústavní soud neshledal v řádně odůvodněném rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení takové pochybení, které by mělo mít za následek jeho kasaci.
15. Lze tedy uzavřít, že v postupu odvolacího soudu a jeho rozhodnutí Ústavní soud neshledal porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu