ECLI:CZ:US:2021:1.US.626.21.2
sp. zn. I. ÚS 626/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Vladimíra Urválka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2021 č. j. 30 Cdo 1246/2020-245, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2020 č. j. 11 Co 338/2019-195 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. června 2019 č. j. 20 C 90/2018-123, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 3. 2021 a doplněna podáními z 12. 3. 2021 a 9. 4. 2021, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel se žalobou proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Nepřiměřená délka se měla týkat řízení o návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu o zaplacení částky 710 000 Kč, vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 24 Cm 69/2010, v němž měl stěžovatel postavení žalovaného. Návrh na vydání směnečného platebního rozkazu byl podán dne 24. 2. 2010, s ohledem na další procesní postup (řešení otázky osvobození od soudního poplatku tehdejšího žalobce) byl směnečný platební rozkaz ze dne 19. 1. 2012 č. j. 24 Cm 69/2010-69 doručen stěžovateli až dne 10. 2. 2020. Následně obecné soudy rozhodovaly o návrhu na jeho zrušení. Rozsudkem městského soudu ze dne 13. 11. 2013 č. j. 24 Cm 69/2010-185 byl směnečný platební rozkaz (s výjimkou části týkající se nákladů řízení) ponechán v platnosti, což potvrdil i Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2015 č. j. 6 Cmo 441/2014-268. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017 č. j. 29 Cdo 5005/2015-317 a navazující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 44/18 (všechna v tomto usnesení uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 6. 2019 č. j. 20 C 90/2018-123 byla uvedená žaloba, kterou se stěžovatel domáhal náhrady nemajetkové újmy, zamítnuta, a toto rozhodnutí potvrdil městský soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2020 č. j. 11 Co 338/2019-195. Podle obecných soudů mohla stěžovateli vzniknout nemajetková újma až od okamžiku, kdy se dozvěděl o zahájeném řízení, tedy od února 2012. Pro účely posouzení nemajetkové újmy tak řízení trvalo 6 let a 6,5 měsíce. Dále bylo zjištěno, že postup soudů v řízení o návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu byl plynulý, koncentrovaný a bez průtahů mezi jednotlivými úkony. Výjimkou bylo pouze řízení před Nejvyšším soudem, jemuž byl spis předložen dne 6. 11. 2015, usnesení o odmítnutí dovolání však bylo vydáno až dne 30. 11. 2017. V tomto řízení byl spatřován ojedinělý průtah, který bylo možné tolerovat. Po skutkové i právní stránce nešlo o řízení složité, městský soud ale rozhodoval opakovaně o procesních otázkách (výzvy k zaplacení soudních poplatků, zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, odstranění vad odvolání). Délku řízení měl prodlužovat i samotný stěžovatel tím, že opakovaně nehradil soudní poplatek za řádné i mimořádné opravné prostředky, čekal na výzvu soudu k jejich zaplacení, soudní poplatek hradil až po zastavení odvolacího či dovolacího řízení a doplňoval blanketní odvolání. V postavení žalovaného podával opravné prostředky proti všem rozhodnutím, která byla ve věci vydána. Ve věci zároveň dvakrát rozhodoval Nejvyšší soud i Ústavní soud. Účastníkům řízení nelze vytýkat uplatňování procesních prostředků, které vnitrostátní právní řád poskytuje k ochraně jejich práv. Na druhé straně je zřejmé, že prodloužení řízení, k němuž dojde v důsledku toho, že ve věci rozhoduje soud vyššího stupně, objektivně prodlužuje celkovou dobu řízení o dobu potřebnou pro přezkum. Obecné soudy nakonec dodaly, že předmětem řízení bylo peněžité plnění a že význam řízení byl pro stěžovatele standardní. Za těchto okolností byla délka řízení shledána přiměřenou všem shora uvedeným okolnostem a nelze v ní spatřovat nesprávný úřední postup.
4. Následné dovolání stěžovatele, které bylo podáno proti rozsudku městského soudu v rozsahu, v němž potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé co do částky 99 999 Kč, odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2021 č. j. 30 Cdo 1246/2020-245. Neshledal totiž splnění podmínek přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti (a jejich doplněních) zdůrazňuje celkovou dobu řízení (od podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu) činící 8 let a 6 měsíců, což v demokratickém společenském zřízení nelze považovat za dobu přiměřenou. Obecné soudy podle jeho názoru nezohlednily, že směnečné řízení je svěřeno specializovaným senátům krajských soudů a má povahu zjednodušeného řízení, ani délku jednotlivých dílčích fází řízení, včetně 2 roky a 9 měsíců trvajícího dovolacího řízení. V nepřiznání náhrady nemajetkové újmy spatřuje stěžovatel extrémní popření jeho práva na spravedlivý proces v časové dimenzi. Ve prospěch své argumentace odkazuje na některé nálezy Ústavního soudu [nález ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1531/11 (N 172/63 SbNU 19), nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1263/17 (N 107/85 SbNU 759), nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 899/17 (N 146/86 SbNU 473), nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2058/20], jakož i na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu. V těchto rozhodnutích byly zjednodušeně řečeno shledány průtahy řízení i při výrazně kratší celkové době řízení. Stěžovatel dále k ústavní stížnosti přiložil řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a městského soudu, které podle jeho názoru s ohledem na podobnosti jimi rozhodovaných věcí dopadají i na nyní posuzovanou věc a v nichž byl shledán nárok žalobců na náhradu nemajetkové újmy.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu a v případě rozsudků městského soudu a obvodního soudu proti jejich výrokům ve věci samé, co do částky 99 999 Kč, a výrokům ohledně nákladů řízení, přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Pokud jde o zbylou část výroků ve věci samé rozsudků městského soudu a obvodního soudu, je ústavní stížnost z důvodu nevyčerpání dovolání nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Pro úplnost se dodává, že Ústavní soud k námitce stěžovatele rozhodl usnesením ze dne 8. 4. 2021 č. j. I. ÚS 626/21-22, že soudce Vladimír Sládeček není vyloučen z projednávání a rozhodování posuzované věci.
V.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž je přípustná, zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Námitky stěžovatele směřují proti způsobu, jakým obecné soudy hodnotily průběh řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. 24 Cm 69/2010 z hlediska uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že z napadených rozhodnutí se podává podrobné shrnutí uvedeného řízení. Samotnou délku řízení, s níž by bylo možné spojovat případný nárok stěžovatele, v daném případě počítanou od okamžiku, kdy se dozvěděl o předmětném řízení, nelze posuzovat izolovaně, nýbrž právě s ohledem na konkrétní okolnosti věci. Obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů tyto okolnosti brání závěru o nepřiměřené délce řízení (byť s výjimkou délky dovolacího řízení). Nic na tom nemění ani poukazy na řadu k ústavní stížnosti přiložených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodováno ve věcech, které se ovšem od posuzované věci významně skutkově odlišují. Nejde totiž jen o vlastní délku řízení, ale také o to, zda v průběhu řízení docházelo ze strany obecných soudů k pochybením, která měla na tuto délku vliv, například proto, že k jejich odstranění bylo třeba využít opravného prostředku, a zda (a v jaké míře) byla délka řízení ovlivněna procesním postupem jednotlivých účastníků řízení. Celkové posouzení věci stěžovatele podle Ústavního soudu není v extrémním rozporu s provedenými důkazy a nelze v něm spatřovat kvalifikované pochybení, které by odůvodňovalo závěr o porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo základního práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Ve zbytku postačí odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu