ECLI:CZ:US:2021:1.US.639.21.1
sp. zn. I. ÚS 639/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) L. P., 2) nezletilé M. M., obou zastoupených Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 976/12, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 350/2020-146 ze dne 16. 12. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 12/2020-127 ze dne 1. 9. 2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a A. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé dále namítají rovněž porušení čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, a dále čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zvýšil výživné matky (vedlejší účastnice) pro nezletilou stěžovatelku - jež bylo původně stanoveno rozsudkem nalézacího soudu č. j. 14 Nc 1311/2018-47 ze dne 14. 11. 2018 částkou 1 000 Kč měsíčně - na částku 1 500 Kč měsíčně. V odůvodnění rozhodnutí nalézací soud uvedl, že nezletilá stěžovatelka ukončila základní školní docházku a nastupuje na středoškolské studium; její základní životní potřeby se proto zvýšily. Stěžovatel (otec) má v současnosti příjem 22 700-23 700 Kč. Vedlejší účastnice žije s partnerem v domě jeho rodičů, kterým přispívají na bydlení 5 000 Kč měsíčně; příjmy matky činí 7 600 Kč (rodičovský příspěvek) a příjem partnera přibližně 20 000 Kč měsíčně.
3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem věcně potvrdil rozsudek nalézacího soudu, jen zvýšil výživné na 1 800 Kč měsíčně. Odvolací soud dospěl k závěru, že majetkovým poměrům matky odpovídá vyšší výživné, neboť nalézací soud nevzal v úvahu skutečnost, že její rodičovský příspěvek činil 10 000 Kč. Stanovení vyššího výživného by podle odvolacího soudu bylo pro vedlejší účastnici likvidační.
4. Argumentaci stěžovatelů lze shrnout následovně: Stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy vyměřily matce neadekvátní výživné, které je pouze zlomkem odůvodněných potřeb nezletilé, čímž porušily její právo na zajištění životní úrovně nezbytné pro její vývoj; nízká výše výživného přitom znemožňuje rodinný život stěžovatelů. Obecné soudy nevzaly v potaz zájem dítěte na zajištění životní úrovně nezbytné pro jeho vývoj ani zájem na společném rodinném soužití; naopak podle stěžovatelů nadřadily zájmu stěžovatelů zájem matky a její nové rodiny. Stěžovatelé uvádějí, že není-li matka schopna ze svých nízkých příjmů hradit výživné v odpovídající výši, má soud zasáhnout do jejích ústavních práv (např. povinností zpeněžit majetek). Právo matky na početí dalšího dítěte nemůže zasahovat do ústavního práva dříve narozeného dítěte na zajištění životní úrovně nezbytné pro jeho vývoj.
5. Odvolací soud podle stěžovatelů zaměňuje příčinu a následek: za likvidační by mělo být považováno pořízení dalšího dítěte, nikoliv plnění vyživovací povinnosti vůči nezletilé stěžovatelce. Partner matky mohl o narozené dítě pečovat (nikoliv rekonstruovat svůj dům) a matka mohla vydělávat. Obecné soudy měly upravit výživné v rozporu s §914 občanského zákoníku, neboť výživné stanovily zjevně asymetricky v neprospěch dítěte, nezohlednily zásadní změny poměrů spočívající ve vyměření vysokého výživného stěžovateli na syna, čímž fakticky došlo k úbytku prostředků na jeho straně a navýšení na straně matky. Konečně, údajně obecné soudy nerespektovaly §915 občanského zákoníku, neboť matka má vyšší životní úroveň než stěžovatelé, kteří spolu nemohou z finančních důvodů bydlet.
6. Ústavní stížnost byla podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu)]; stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost postrádá - vyjma obecného odkazu na články Listiny, Ústavy a Úmluvy o právech dítěte - jakoukoli ústavněprávní argumentaci; stěžovatelé toliko rozporují interpretaci a aplikaci podústavního práva.
K instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů podle čl. 83 Ústavy však Ústavní soud povolán není, a do činnosti obecných soudů může zasáhnout jen v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
8. Podstata polemiky stěžovatelů se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného pro nezletilou stěžovatelku, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu. Je však nutné zohlednit, že ze zákona nevyplývá striktní způsob výpočtu výživného. Obecné soudy musí v jednotlivých případech uvážit veškerá zákonem uvedená kritéria (viz zejména §913 a §915 občanského zákoníku) a výživné určit ve výši odpovídající jim, jakož i smyslu a účelu výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4239/12 ze dne 10. 6. 2013 (N 104/69 SbNU 709)]. Občanský zákoník přitom výslovně ukládá soudu povinnost vycházet při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů nejen z fakticity příjmů povinného (z reálných majetkových poměrů povinného), ale z potenciality příjmů [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1356/16 ze dne 12. 9. 2016 (N 170/82 SbNU 647)].
9. Ústavní soud v nyní projednávaném případu dospěl k závěru, že s právě uvedenými východisky jsou napadená rozhodnutí v souladu. Obecné soudy své závěry ohledně výše výživného srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodnily, protože z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že vzaly v úvahu jak příjmy a majetek stěžovatelky, tak i příjmy jejího partnera. Ohledně potenciálních příjmů vedlejší účastnice odvolací soud v bodě 10 napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že "jsou odvolací námitky v tom směru, že by [matka] měla pracovat, zcela nedůvodné" za "situace, kdy matka zcela důvodně osobně pečuje o nezletilé dítě předškolního věku"; zároveň však odvolací soud uvedl, že tato situace je dočasná a po skončení rodičovské dovolené bude situace pro stanovení výživného pro nezletilou odlišná.
10. Výše uvedené posouzení nelze považovat za excesivní z ústavního hlediska, přestože se lze pozastavit nad výživným určeným (nyní) v tak nízké výši. Ústavní soud však není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice, a není oprávněn závěry soudů přezkoumávat z jiného než z ústavněprávního pohledu, byť by s jejich rozhodnutími nesouhlasil. Bez významu není ani skutečnost, že o nezletilou fakticky pečuje i její babička z matčiny strany, která tak za svoji dceru částečně plní její vyživovací povinnost ve smyslu §910 odst. 3 obč. zák.
11. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu