ECLI:CZ:US:2021:1.US.69.21.1
sp. zn. I. ÚS 69/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2018, č. j. 2 T 138/2017-201, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky Olomouci ze dne 22. 3. 2018, č. j. 55 To 63/2018-228, za účasti Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 1. 2021 a doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2021, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi dle jeho názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "nalézací soud") uznán vinným spácháním dvou skutků, z nichž jeden byl kvalifikován jako trestný čin zanedbání povinné výživy dle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a druhý jako trestný čin lichvy dle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za něž mu byl dle §218 odst. 2 trestního zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 trestního zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Poškozená byla napadeným rozsudkem nalézacího soudu dle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání, jež Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") zamítl dle §256 trestního řádu svým napadeným usnesením. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení původně dne 22. 6. 2018 dovolání, a to odvolacímu soudu. Stěžovatel byl následně přípisem nalézacího soudu ze dne 6. 10. 2020, č. j. 2 T 138/2017-328, verte vyrozuměn, že jeho dovolání bylo podáno opožděně a že bylo nalézacímu soudu odesláno až dne 2. 10. 2020, a byl dotázán, zda na dovolání trvá. Stěžovatel reagoval přípisem ze dne 5. 11. 2020 tak, že bere stanovisko nalézacího soudu o opožděnosti jeho dovolání na vědomí a bere své dovolání v plném rozsahu zpět.
4. Nyní se stěžovatel obrací na Ústavní soud ústavní stížností směřující toliko proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím obecných soudů, proti nimž vznáší řadu námitek skutkové i právní povahy, jimiž brojí proti výroku o vině trestným činem lichvy. Počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti stěžovatel odvozuje ode dne 11. 11. 2020, kdy mu bylo doručeno usnesení nalézacího soudu ze dne 6. 11. 2020, č. j. 2 T 138/2017-343, jímž vzal soud dle §265g odst. 2 trestního řádu zpětvzetí dovolání stěžovatele na vědomí. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž uvedl, že se cítí být poškozen průtahem, pokud podal dovolání dne 22. 6. 2018, ale odvolací soud místo toho, aby je neprodleně postoupil nalézacímu soudu, je zadržoval po dobu delší než dva a čtvrt roku.
5. Než se Ústavní soud může zabývat ústavní stížností po věcné stránce, musí zkoumat, zda splňuje všechny procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, přičemž dle §72 odst. 4 zákona
o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
7. Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
8. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž zásadně vybudováno na principu subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)]. Úkol střežit ústavně zaručená základní práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatelé či stěžovatelky předtím, než se na něj obrátili, neumožnili příslušným orgánům veřejné moci způsobem k tomu stanoveným napravit všechna jimi pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. V trestním řízení to konkrétně znamená, že ústavní stížnost je nepřípustná, směřuje-li proti rozsudku nebo rozhodnutí o odvolání proti němu, jestliže stěžovatel nepodal zákonem předepsaným způsobem dovolání dle trestního řádu [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)]. V nynější věci stěžovatel výslovně uvádí, že dovolání sice původně podal, ale že je následně vzal zpět. Podmínku přípustnosti ústavní stížnosti dle §75 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu tak nesplnil, neboť zbavil Nejvyšší soud i jen potenciální možnosti poskytnout ochranu jeho ústavně zaručeným základním právům před jejich údajnými porušeními, jichž se měly dle stěžovatelových tvrzení dopustit obecné soudy svými napadenými rozhodnutími.
10. Na tom ničeho nemění ani skutečnost stěžovatelem tvrzených průtahů s postoupením dovolání odvolacím soudem nalézacímu soudu, neboť stěžovatel nevyužil příslušných postupů dle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zejména návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona o soudech a soudcích, na jehož předchozí vyčerpání Ústavní soud zásadně váže přípustnost ústavní stížnosti [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2427/11 ze dne 15. 2. 2012 (N 33/64 SbNU 349)]. Stěžovatel přitom ani netvrdí, ani neprokazuje, že by se jakýmkoliv způsobem proti průtahům bránil.
11. Současně nelze odhlédnout od toho, že stěžovatel se ve své ústavní stížnosti nijak argumentačně nevypořádává s názorem nalézacího soudu, že jeho dovolání bylo podáno opožděně. Ústavní soud nad rámec svých povinností ověřil telefonicky
u nalézacího soudu, kdy bylo doručeno napadené usnesení odvolacího soudu stěžovateli, přičemž zjistil, že se tak stalo dne 21. 4. 2018, tedy dle §265e odst. 1 trestního řádu uplynula lhůta k podání dovolání ve středu 21. 6. 2018. Dovolání je však datováno přímo ve svém textu dnem 22. 6. 2018. Ústavní soud tak nemůže bez jakékoliv další argumentace stěžovatele uzavřít, že by názor nalézacího soudu o opožděnosti dovolání nebyl správný. Stěžovatel tedy nepřesvědčil Ústavní soud o tom, že by je podal trestním řádem stanoveným způsobem, jak shora odkazované stanovisko pléna Ústavního soudu pro splnění podmínek přípustnosti ústavní stížnosti vyžaduje.
12. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž neuvádí nic, co by Ústavnímu soudu umožňovalo mimořádně postupovat dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a přes nesplnění podmínky přípustnosti dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost věcně projednat. Tento postup ostatně stěžovatel ani nenavrhl. Takovým důvodem nemohou být stěžovatelem tvrzené průtahy [ve smyslu §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatel jednak nevyčerpal procesní prostředky obrany proti průtahům (viz výše), jednak se svého dovolání výslovně a dobrovolně vzdal, a tedy je na místě aplikovat právní zásadu, že svolujícímu se příkoří neděje (volenti non fit iniuria).
13. Dále Ústavní soud nemohl ignorovat skutečnost, že stěžovatel napadl toliko v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, tedy nikoliv samotné průtahy v řízení či přípis nebo usnesení nalézacího soudu o vzetí na vědomí zpětvzetí dovolání specifikované výše, přičemž proti průtahům ani proti uvedenému přípisu nebo usnesení o vzetí na vědomí zpětvzetí dovolání stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani nijak věcně neargumentuje, toliko ve vztahu k uvedeným údajným průtahům zmiňuje, že se jimi cítí být poškozen a že: "...se domnívá, že i již jen tato skutečnost by jej mohla opravňovat
k přístupu k ústavní stížnosti, resp. Ústavnímu soudu". Bez jakékoliv bližší argumentace stěžovatele proto Ústavní soud nemohl uvažovat o tom, že ústavní stížnost, ač formálně navrhující toliko zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí obecných soudů, směřuje podle skutečného úmyslu stěžovatele také proti domnělým průtahům či proti shora uvedenému přípisu či usnesení o vzetí na vědomí zpětvzetí dovolání.
14. Ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu tak při takto vymezeném předmětu řízení nemůže být řeči ani o tom, že by nynější ústavní stížnost byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadených rozhodnutí. Dovolání stěžovatel podal dne 22. 6. 2018, tedy nejpozději v tento den mu muselo být doručeno napadené usnesení odvolacího soudu. I kdyby tak byla splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti, stejně by lhůta k jejímu podání dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu byla zmeškána o déle než dva roky.
15. Ze všech shora uvedených důvodů má Ústavní soud za to, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a současně opožděně podaná dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a pro podání po zákonem stanovené lhůtě dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu