ECLI:CZ:US:2021:1.US.720.21.1
sp. zn. I. ÚS 720/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Lenky Hajdové a Otakara Hajdy, zastoupených Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 546/55, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4767/2018-255 ze dne 17. 12. 2020, rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 551, 552/2017-229 ze dne 25. 7. 2018 a Městského soudu v Brně č. j. 108 C 336/2014-149 ze dne 17. 1. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Veterinární a farmaceutické univerzity Brno, se sídlem v Brně, Palackého třída 1946/1 2) Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insuracence Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelé jako osoby oprávněné a řádně zastoupené advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhají zrušení napadených rozhodnutí, protože měla být podle jejich přesvědčení porušena jejich základní práva na spravedlivý proces a nestrannost soudu.
2. Podle stěžovatelů soudy tendenčně zhodnotily provedené důkazy a nevypořádaly se odpovídajícím způsobem s jejich námitkami. V ústavní stížnosti polemizují stěžovatelé se skutkovými závěry nalézacího soudu, uvádějí, že soudy nerespektovaly judikaturu ve vztahu k pravosti listiny (veterinárního anesteziologického protokolu), kterou stěžovatelé popřeli, a svá rozhodnutí nedostatečným způsobem odůvodnily.
3. Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali proti první vedlejší účastnici (dále též "klinika") zaplacení 933 406 Kč s příslušenstvím. Nalézací soud vyšel ze zjištění, že dne 26. 7. 2012 v ranních hodinách zkolaboval pes stěžovatelů jménem "Anater Dolní Chalupy", plemeno novofundlandský pes, narozený dne 21. 2. 2005, proto jej vzali k veterináři, který u něj zjistil podezření na krvácení do dutiny břišní, a po základním ošetření předal psa zpět žalobcům s tím, aby jej převezli na kliniku. Stěžovatelé kliniku předem telefonicky informovali o stavu psa a úmyslu přijet; cestou do Brna se vyskytly na dálnici dopravní komplikace, a na kliniku se tudíž stěžovatelé dostali se zpožděním. V 16:35 hod. započal u vedlejší účastnice veterinární výkon, při kterém pes v 17:20 hod. uhynul. Stěžovatelé požadovali po klinice náhradu škody za úhyn jejich psa (žalovaná částka představuje hodnotu psa podle znaleckého posudku, ušlý zisk za následující 3 další roky života psa, platbu za nezdařenou operaci a náklady na znalecké posudky) s tvrzením, že pochybila při poskytování veterinární péče a s operačním zákrokem započala opožděně.
4. Nalézací soud na základě dokazování, které zahrnovalo zejména hodnocení veterinární dokumentace, v řízení vypracovaného znaleckého posudku a výslech mnoha svědků, dospěl k závěru, že postup kliniky byl (zjednodušeně řečeno) včasný a zcela lege artis. Jelikož klinika neporušila žádné ustanovení zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, ve znění ke dni provedení veterinárního výkonu, tedy nedopustila se žádného protiprávního jednání, nebylo stěžovatelům přiznáno právo na náhradu škody ve smyslu §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
5. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") vyšel ze skutkových zjištění nalézacího soudu a zcela se ztotožnil i s jeho právním posouzením. V otázce hodnocení důkazů odvolací soud vyšel z konstantní judikatury Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že nebyla učiněna zjištění, která by neměla oporu v provedeném dokazování. Nalézací soud podle soudu odvolacího provedl všechny navržené důkazy, a pokud některé neprovedl, vysvětlil důvod jejich nadbytečnosti, logicky a srozumitelně vysvětlil, proč považoval výpovědi některých svědků za důvěryhodné, a posoudil je i ve vazbě na jiné listinné důkazy; vysvětlil rovněž obtížnost zfalšování či doplnění údajů do anesteziologického protokolu a rozptýlil pochybnosti ohledně časových údajů o průběhu operace a způsobů jejich vytvoření. Hodnocení důkazů provedené nalézacím soudem tvoří logický celek, není projevem extrémního formalismu či libovůle a odvolací soud mu tak nic nevytkl.
6. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné; především proto, že námitky proti zjištěnému skutkovému stavu nejsou předmětem dovolacího přezkumu. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl ke svým skutkovým zjištěním, přičemž dovolací soud neshledal, že by pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, opomenul něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existoval logický rozpor. Pouhé vyslovení odlišného názoru na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda dosud provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilé dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci založit. Odvolací soud dostatečně a srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah dospěl ke svému právnímu posouzení. Povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit pak i z hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) je přitom třeba chápat tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníka řízení (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09), což odpovídá i judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
7. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu podústavních právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (viz čl. 83 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (bod 19 nálezu sp. zn. I. ÚS 945/20 ze dne 16. 12. 2020).
8. Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, ústavní stížnosti a s argumentací stěžovatelů se neztotožňuje. Tzv. právo na spravedlivý proces, které mělo být podle stěžovatelů porušeno, nezaručuje účastníkům řízení výsledek sporu podle jejich představ, ale "jen" to, že řízení proběhne podle příslušných pravidel daných procesním předpisem, což se v tomto případě podle závěru Ústavního soudu bez pochybností stalo. Námitkami stěžovatelů se zabývaly soudy tří stupňů, které ve svých rozhodnutích srozumitelně vysvětlily, co je vedlo k jejich závěrům. Nalézací soud zhodnotil důkazy podle zásady volného hodnocení (§132 o. s. ř.) a odůvodnil, proč neprovedl důkazy další. Odůvodnění rozsudku je logické, přesvědčivé a Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje.
9. Stejně tak lze odkázat na závěry odvolacího a dovolacího soudu, které se zabývaly způsobem hodnocení důkazů, jak je provedl soud nalézací. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by měly soudy provádět dokazování podle představ účastníků; podle §120 odst. 1 o. s. ř. mohou dokazování ukončit, a pokud v odůvodnění rozsudku vysvětlí, proč neprovedly další důkazy, což se v tomto případě stalo, není jejich postupu co vytknout.
10. Stěžovatelé tak v řízení před Ústavním soudem v zásadě jen opakují námitky, které uplatnili v odvolacím a dovolacím řízení, a fakticky se tak snaží z Ústavního soudu učinit další přezkumnou instanci v rámci obecné justice, což je role, která mu nepřísluší. Lze sice pochopit nespokojenost stěžovatelů s výsledkem řízení - tak však důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu