ECLI:CZ:US:2021:1.US.732.21.1
sp. zn. I. ÚS 732/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolická farnost Miličín, se sídlem v Chotovinách, Lipová 2, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3331/2020-618 ze dne 24. 11. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 186/2019-597 ze dne 16. 7. 2020, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a dále a) České republiky - Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových, bytem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a b) obce Miličín, se sídlem v Miličíně, č. p. 1, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") změnil napadeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Benešově č. j. 12 C 271/2015-479 ze dne 9. 4. 2019, ve znění opravného usnesení č. j. 12 C 271/2015-513 ze dne 4. 6. 2019, zamítl žalobu stěžovatelky na určení vlastnického práva státu ke dvěma v rozsudku specifikovaným pozemkům ležícím v katastrálním území Miličín a uložil jí nahradit žalovaným vedlejším účastnicím náklady řízení. Ve věci rozhodoval podruhé poté, co jeho první rozsudek zčásti zrušil Nejvyšší soud k dovolání vedlejší účastnice b) rozsudkem č. j. 28 Cdo 223/2020-575 ze dne 25. 2. 2020.
2. Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětné pozemky přešly do vlastnictví vedlejší účastnice b) podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb. (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), ke dni 1. 7. 2000 a že se tak nestalo v rozporu s tzv. blokačním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ani v rozporu s §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedených důvodů proto podle něj nelze důvodně uplatňovat nárok podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), dále jen "zákon č. 428/2012 Sb.". Dovolání stěžovatelky proti napadenému rozsudku odvolacího soudu již Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné (§237 občanského soudního řádu).
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení legitimního očekávání zmnožení jejího majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Uvádí, že v řízení bylo nesprávně zjištěno, kdy byly pozemky odevzdány do správy a užívání obci Miličín, a byl nesprávně aplikován §2a zákona č. 172/1991 Sb., aniž by byly splněny jím předpokládané podmínky. Ačkoli stěžovatelka unesla břemeno tvrzení i důkazu, bylo jí zamítnutím žaloby znemožněno domáhat se restitučního nároku - vydání svého historického majetku.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatelka nepředkládá relevantní argumentaci, kterou by se mohl Ústavní soud zabývat. Svým podáním polemizuje s odůvodněnými skutkovými a právními závěry obecných soudů a předkládá Ústavnímu soudu obecnými soudy již vypořádané tendenční konstrukce podporující její náhled na věc. V témže řízení se stěžovatelka neobrací na Ústavní soud poprvé; stejně jako nyní byla její dřívější ústavní stížnost - z důvodu podobně absentující ústavněprávní argumentace - rovněž odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2911/18 ze dne 20. 2. 2019; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
6. Uvedenou námitku nesprávné aplikace §2a zákona č. 172/1992 Sb. na základě nesprávně zjištěné skutečnosti přednesla stěžovatelka odvolacímu soudu (viz bod 16 rozsudku), který ji pečlivě vypořádává v bodech 25-27 rozsudku, a v návaznosti na něj ji vypořádává i dovolací soud na s. 5-7 napadeného usnesení (odkazující mimo jiné i na dřívější ve věci vydaný rozsudek č. j. 28 Cdo 223/2020-575, jímž byl odvolací soud v dalším řízení vázán). Není úkolem Ústavního soudu pokračovat v roli další přezkumné instance a hodnotit znovu již hodnocené, vypořádávat vypořádané. Jsou-li z napadených rozhodnutí logika a důvod právního posouzení seznatelné (což v daném případě jsou), nevzniká k jeho ingerenci z pozice ochránce ústavnosti prostor.
7. V návaznosti na právní posouzení obecných soudů tak nelze přisvědčit stěžovatelce ani v tom, že by jí svědčilo legitimní očekávání zmnožení majetku, které by jí bylo napadenými rozhodnutími upíráno, neboť neexistuje právní norma, o niž by mohla své legitimní očekávání opřít. Předpoklady stanovené §18 zákona č. 428/2012 Sb. totiž nejsou dány, jak stěžovatelce přesvědčivě vyložily již obecné soudy. Ke vztahu naturální a finanční restituce poskytnuté církvím a jejich legitimnímu očekávání lze pro stručnost odkázat zejména na nález sp. zn. III. ÚS 3397/17 ze dne 29. 1. 2019 a na něj navazující rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2375/19 ze dne 26. 11. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 999/20 ze dne 21. 4. 2020, usnesení sp. zn. I. ÚS 1293/20 ze dne 19. 5. 2020, usnesení sp. zn. I. ÚS 2099/20 ze dne 22. 9. 2020 aj.). Česká republika se jako demokratický právní stát postavila své nedemokratické minulosti čelem a odčinila (byť ve vztahu k církvím se značným zpožděním) alespoň částečně křivdy, které byly napáchány. Rozsah jejich odčinění (všechny křivdy zkrátka napravit nejde) byl legitimně ponechán na vůli zákonodárce při zachování zásad, hodnot a principů, jichž je Ústavní soud strážcem. Případ stěžovatelky přitom nenasvědčuje porušení žádné(ho) z nich.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu