ECLI:CZ:US:2021:1.US.794.21.1
sp. zn. I. ÚS 794/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti Prager Fischhandel s. r. o., sídlem Jelení 2123/10, Říčany, zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, advokátem, sídlem Klapálkova 3132/4, Praha 4 - Chodov, proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2021 č. j. 11 Co 9/2021-179, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu.
2. Z napadeného rozhodnutí připojeného k ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se žalobou proti vedlejší účastnici domáhala zaplacení doplatku pojistného ve výši 16 194 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 8 po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jediná a výlučná příčina dopravní nehody spočívala v jednání řidiče vozidla pojištěného z odpovědnosti provozu u žalované, a proto rozsudkem ze dne 3. 9. 2020 č. j. 11 C 40/2018-157 žalobě vyhověl a zavázal žalovanou, aby žalobkyni zaplatila žalovanou částku (výrok I.) a uhradila jí náklady řízení ve výši 18 417,60 Kč (výrok II.), žalované dále uložil povinnost zaplatit státu náklady řízení připadající na znalecký posudek ve výši, která bude určena v samostatném usnesení (výrok III.).
3. K odvolání žalované městský soud posoudil míru účasti obou vozidel na jejich střetu odlišně od obvodního soudu, a to se závěrem, že zjištěnému skutkovému stavu odpovídá míra u řidičky vozidla žalobkyně ve výši 30 %, zatímco míra účasti pojištěnce žalované je v rozsahu 70 %. Z tohoto důvodu změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I. tak, že žalobu co do částky 9 716,40 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak v tomto výroku potvrdil; ve výroku III. změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobkyni i žalované uložil povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši určené v samostatném usnesení obvodního soudu na účet obvodního soudu, žalobkyně v rozsahu 60 % a žalovaná v rozsahu 40 % (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
4. S rozhodnutím městského soudu o náhradě nákladů řízení státu stěžovatelka nesouhlasí. V ústavní stížnosti uvádí, že ustanovení znalce k posouzení otázky střetu obou vozidel k návrhu žalované nebylo potřebné a svůj nesouhlas s tímto postupem dala v řízení před obvodním soudem dostatečně zřetelně najevo. Proti rozhodnutím o přiznání odměny znalci ve výši 14 750 Kč a 2 659 Kč však nic nenamítala, protože jí v souvislosti s ní nebyla stanovena žádná povinnost. Po částečné změně rozsudku obvodního soudu ve výroku o věci samé a změně akcesorického výroku o nákladech státu vytýká městskému soudu, že je jeho rozhodnutí v rozporu s §148 o. s. ř., neboť po ní nelze požadovat úhradu nákladů státu, jejichž vynaložení svým jednáním nevyvolala, navíc v rozsahu vyšším než žalovaná, přestože městský soud při rozhodování o náhradě nákladů podle §142 odst. 2 o. s. ř. konstatoval, že míra úspěchu účastníků byla podobná. Stěžovatelka uzavírá, že rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů státu nemohla předvídat a uplatnit proti němu případné námitky či argumenty, neboť přípustnost dovolání vylučuje §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odkazuje na §72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a s poukazem na §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tvrdí, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. K návrhu na postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud uvádí, že aplikace tohoto ustanovení, umožňujícího výjimečné přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti, nepřichází v úvahu v situaci, kdy stěžovatelka již všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva vyčerpala a ústavní stížnost je přípustná [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
8. K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud předesílá, že ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i při rozhodování civilních soudů o nákladech řízení, současně však je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny se o nákladech řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů civilního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud se proto k problematice nákladů řízení a jeho reflexi z hlediska zachování práva na spravedlivý proces vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3), usnesení sp. zn. II. ÚS 3448/18 ze dne 11. 12. 2018 a řada dalších dostupných na http://nalus.usoud.cz]. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se silněji než jinde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost rozhodnutí obecného soudu o náhradě nákladů řízení není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, např. v důsledku nepředvídatelné aplikační či interpretační libovůle nebo tehdy, jestliže by závěry soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012, N 173/67 SbNU 111)]. V posuzované věci napadené rozhodnutí takovými vadami netrpí.
9. Ústavní soud konstatuje, že městský soud poté, co dospěl k odlišnému závěru o míře účasti obou vozidel na střetu, změnil rozsudek obvodního soudu ve věci samé tak, že stěžovatelce z žalovaných 16 194 Kč s příslušenstvím přiznal pouze 6 478 Kč s příslušenstvím, neboť žalobu co do částky 9 716 Kč zamítl. Podle principu úspěchu ve věci uložil stěžovatelce povinnost podílet se na nákladech státu v rozsahu 60 %, což plně odpovídá právní úpravě obsažené v §142 odst. 2 a §148 odst. 1 o. s. ř.. K námitce o nepotřebnosti znaleckého posudku Ústavní soud uvádí, že rozhodnutí o rozsahu a způsobu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že znalecký posudek byl jedním z důkazů provedených obvodním soudem za účelem zjištění skutkového stavu a právního hodnocení věci samé, proti kterému však stěžovatelka ústavní stížností nikterak nebrojila.
10. Zásah Ústavního soudu nemohla přivodit ani námitka o nemožnosti argumentovat k rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení státu. Rozsudek městského soudu představuje rozhodnutí, jímž řízení u něho končilo, a soud proto v souladu s §151 odst. 1 o. s. ř. o nákladech řízení rozhodl. V situaci, kdy stěžovatelka měla ve věci samé úspěch jen částečný, musí počítat s povinností podílet se na úhradě nákladů státu. Námitka, že městský soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal žádnému účastníku právo na jejich náhradu, je ve vztahu k napadenému výroku o náhradě nákladů řízení státu nevýznamná. Při podobné míře úspěchu účastníků (jak uvedl městský soud), lze v souladu s §142 odst. 2 o. s. ř. vyslovit, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů nemá.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu