ECLI:CZ:US:2021:1.US.842.21.1
sp. zn. I. ÚS 842/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem, sídlem náměstí Václava Hanky 828, Dvůr Králové nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2021 č. j. 6 Tdo 1343/2020-664, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2020 sp. zn. 8 To 55/2020 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. dubnu 2020 sp. zn. 1 T 14/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 3. 2021, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se dopustil - stručně řečeno - tím, že se spoluobviněnou V. K. (která byla taktéž odsouzena pro přečin porušování domovní svobody) dne 25. 9. 2019 okolo druhé hodiny ráno vnikli na částečně oplocený pozemek u rodinného domu v B. užívaného k bydlení poškozeným a při manipulaci s tam pěstovanými rostlinami (konopí) byli poškozeným přistiženi a vyzváni k opuštění pozemku, během čehož došlo mezi stěžovatelem a poškozeným a jeho bratrem k fyzickému střetu. Poškozený byl opakovaně udeřen do obličeje rukou a do hlavy dřevěnými násadami od sekyry a motyky, stěžovatel byl opakovaně udeřen dřevěnou násadou od sekyry, minimálně jednou do hlavy, a dřevěnou násadou od motyky opakovaně do zad. Po tomto střetu při trvajících výzvách k opuštění pozemku stěžovatel vyjmul z kapsy multifunkční nástroj značky Husky, z jehož rukojeti vlastní silou mechanicky vysunul kovový hrot dlouhý 4,5 cm s kombinovaným ostřím a velkou silou poškozeného čtyřikrát bodl do trupu v oblasti hrudníku a břicha, čímž mu způsobil zranění vedoucí k zakrvácení levé hrudní dutiny a ke smrti poškozeného. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a byl mu uložen trest propadnutí věci (multifunkčního nástroje). Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu a pozůstalým poškozeným nemajetkovou újmu.
3. Vrchní soud napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele. Vrchní soud shledal, že řízení před krajským soudem proběhlo v plném souladu s trestním řádem a všechna práva stěžovatele byla dodržena. Stěžovatel se domáhal doplnění dokazování výslechem pracovníků záchranné služby a Policie České republiky, kteří byli přivolání na místo činu, a provedení znaleckého posudku z odvětví psychiatrie za účelem posouzení vlivu THC nalezeného v krvi poškozeného na jeho agresivitu. Pracovníci záchranné služby a Policie České republiky však nebyli bezprostředně přítomni konfliktu, tito svědci by mohli osvědčit toliko chování zúčastněných osob poté, kdy fyzická konfrontace již skončila. K objasnění skutkového stavu nemohly jejich výpovědi výrazně přispět. Stejně tak k němu nemohl přispět navrhovaný znalecký posudek, neboť bylo prokázáno, že i poškozený jednal agresivně. Konkrétní průběh v době bezprostředně předcházející útoku multifunkčním nástrojem znalecký posudek objasnit nemůže. Vrchní soud poukázal na to, že stěžovatel nezákonně vstoupil na pozemek poškozeného opakovaně, a to za účelem odcizení zde pěstovaného konopí. Přestože během konfliktu došlo z obou stran na údery násadou od sekery, podle lékařských zpráv a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nešlo o natolik intenzivní a brutální útoky, aby mohly u některého z účastníku konfliktu vzbudit důvodné obavy, že může utrpět smrtelné zranění. Vrchní soud shledal správným hodnocení krajského soudu, že v okamžiku útoku stěžovatele na poškozeného multifunkčním nástrojem již nebyl stěžovatel napadán poškozeným násadou od sekery. Tento závěr opřel krajský soud o výpověď bratra poškozeného a spoluobviněné K. z přípravného řízení. Krajský soud také vysvětlil, proč nepovažoval pozdější změnu výpovědi spoluobviněné K. za věrohodnou. Stěžovatel použil multifunkční nástroj vůči poškozenému nikoli v natolik kritické situaci, aby mohl mít důvodné obavy o svůj život nebo život své přítelkyně (spoluobviněné). Spoluobviněná nebyla napadena a po celou dobu se fyzické konfrontace neúčastnila vyjma okamžiku, kdy sama na ostatní zaútočila ve snaze pomoci stěžovateli. Zákonné znaky nutné obrany proto nebyly naplněny. Dále vrchní soud uvedl, že stěžovatel si musel být vědom, jakou část těla poškozeného zasahuje a že se v ní nachází životně důležité orgány, jejichž poškození při opakovaném bodném útoku velkou silou takřka s jistotou může vést ke smrti poškozeného. Proto bylo jednání správně kvalifikováno jako trestný čin vraždy spáchaný v přímém úmyslu. Jednání stěžovatele a okolnosti případu vylučují jednání v nutné obraně a současně nevykazují žádné zákonné znaky umožňující posoudit jednání jako trestný čin zabití podle §141 odst. 1 trestního zákoníku, neboť stěžovatel se rozhodně nenacházel ve stavu silného rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli.
4. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud připomněl, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny. Nejvyšší soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku. Stěžovatelovy dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkové, respektive procesní, neboť jimi stěžovatel krajskému a vrchnímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, předkládá vlastní hodnotící úvahy a namítá, že mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo. Nejvyšší soud však zasahuje do skutkových zjištění pouze výjimečně, a to v případě tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V této věci však extrémní nesoulad není dán. V rozhodnutích krajského soudu a vrchního soudu je dána zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědi spoluobviněné z přípravného řízení a bratra poškozeného jako přímých usvědčujících důkazů, nelze konstatovat, že by jejich zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách. K námitce, že mělo být jednání stěžovatele posouzeno jako trestný čin zabití, konstatoval Nejvyšší soud, že jednak se stejnou námitkou již zabývaly soudy nižších stupňů a dále, že při útoku stěžovatele na poškozeného multifunkčním nástrojem již poškozený neměl v rukou dřevěnou násadu a stěžovatel neodvracel žádný probíhající útok, nemohl mít ani obavy o spoluobviněnou, protože její vlastní incident již byl skončený. Stěžovatel ani názor o nesprávné právní kvalifikaci nedoprovodil relevantními argumenty, proč mělo být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin zabití. Nejvyšší soud nicméně doplnil, že skutková zjištění nižších soudů nepřipouští závěr o této právní kvalifikaci. Nebylo možné označit jednání poškozeného za zavrženíhodné, a to tím spíše, když spouštěcím momentem celé události bylo úmyslné protiprávní jednání samotného stěžovatele mající charakter trestného činu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle namítal proti zjištěnému skutkovému stavu. Obecné soudy se nedostatečně zabývaly námitkami stěžovatele, že fyzický konflikt vyvolávala rodina poškozeného, a to opakovanými útoky dřevěnou násadou. Poškozený jednal jako smyslů zbavený, v jeho krvi byla zjištěna přítomnost THC a tuto okolnost obecné soudy nehodnotily, už vůbec ne ve prospěch stěžovatele.
6. Dále obecné soudy špatně vyhodnotily to, že byl stěžovatel v okamžiku útoku multifunkčním nástrojem dezorientován a ze zoufalství se několikrát rozmáchl proti místům, odkud přicházel útok ze strany poškozeného. Bylo prokázáno, že stěžovatel a spoluobviněná chtěli pozemek opustit, což neodpovídá závěru obecných soudů o úmyslu stěžovatele poškozeného usmrtit.
7. Obecné soudy ve svém přístupu preferují ochranu majetku před ochranou lidského života. Z důkazů vyplynulo, že stěžovatel byl v průběhu incidentu vážně zraněn a tato zranění nebyla marginální. Je zjevné, že stěžovatel musel útoky poškozeného odvracet. To, že se stěžovatel ocitl na cizím pozemku bez dovolení a vědomí vlastníka, nedává vlastníkovi pozemku právo použít fyzický útok proti zdraví stěžovatele. Vrchní soud schvaluje násilí na stěžovateli, které mohlo skončit podobným způsobem jako u poškozeného. Vrchní soud tak preferuje ochranu majetku před ochranou zdraví a lidského života a aprobuje jednání poškozeného, které vedlo ke konfliktu, v jehož důsledku náhodou stěžovatel zasáhl poškozeného tak, že ten poté podlehl svým zraněním.
8. Krajský soud učinil chybu v dokazování, když nevzal v úvahu výpovědi otce a bratra poškozeného, kteří zjevně před zahájením trestního stíhání vypověděli nepravdu o použití dřevěných násad proti stěžovateli. Až po upozornění, že byly tyto násady nalezeny, změnili svou výpověď. Přestože z tohoto vyplývá nevěrohodnost těchto svědků, krajský soud konstatoval, že výpovědi učiněné před zahájením trestního stíhání nejsou v trestním řízení použitelné. To však platí pouze pro obviněného, nikoli u výpovědí svědků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
12. V prvé řadě je nutné poukázat na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky z řízení před obecnými soudy, které ale všechny byly uspokojivě vypořádány. Stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že obecné soudy učinily nesprávná skutková zjištěná. Obecně lze skutková zjištění považovat za chybná, pokud byla učiněna v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13 (N 78/73 SbNU 387), nález ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 2073/17 a další]. Taková pochybení však v nyní posuzovaném případě nelze shledat. Po přezkoumání napadených rozhodnutí je naopak nutno učinit závěr, že skutkový stav byl řádně zjištěn a žádné ze skutkových zjištění nebylo učiněno v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ve skutečnosti se stěžovatel toliko neztotožnil s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a snaží se prosadit svoji skutkovou verzi.
13. Ve stručnosti Ústavní soud k tomuto uvádí, že tvrzení, že chtěli se spoluobviněnou odejít, ale nebylo jim to umožněno, jsou v podstatě podporována jediným důkazem, a to výpovědí samotného stěžovatele. Vzhledem k tomu, že soudy považovaly (z logických a přesvědčivých důvodů) výpověď spoluobviněné z přípravného řízení za věrohodnou, bylo i jejím svědectvím prokázáno, že potyčky mezi stěžovatelem a poškozeným bránily v odchodu před finálním napadením ze strany stěžovatele vražedným nástrojem, a ve chvíli kdy k tomu útoku došlo, byli již na cestě ven z pozemku. Intenzita, s jakou stěžovatel útoky na svou osobu popisuje, neodpovídají zjištěním znalce, který jeho zdravotní stav posuzoval, tudíž tato tvrzení logicky vyhodnotily obecné soudy jako nepravdivá a účelová. Stěžovatel akcentuje to, že byl taky napadán, ale v této části ústavní stížnosti vůbec nereflektuje, že sám podle zjištění obecných soudů také útočil, tj. nejen se bránil a až na konci vytáhl vražedný nástroj, ale také poškozeného opakovaně udeřil do obličeje rukou, dřevěnými násadami od sekery a od motyky do hlavy. Mimoto skutečnost, že byl sám napadán rozsudek nalézacího soudu, a to přímo ve výroku rozsudku i v jeho odůvodnění, reflektuje.
14. Námitku stěžovatele, že obecné soudy preferují ochranu majetku před ochranou lidského života, považuje Ústavní soud za vrcholně nepřípadnou. Je třeba si uvědomit, že jde o řízení o trestném činu vraždy, který spáchal stěžovatel, přičemž jemu - podle všech ve věci provedených důkazů - nebyla způsobena vážnější zranění. Tvrdit na svoji obhajobu, že obecné soudy či snad obecněji orgány činné v trestním řízení preferují ochranu majetku před ochranou lidského života, když v tomto řízení se projednává právě ztráta lidského života, kterou způsobil stěžovatel, je zhola nesmyslné.
15. K použitelnosti úředního záznamu o vysvětlení jako důkazu v trestním řízení je třeba odkázat stěžovatele na ustanovení §211 odst. 6 trestního řádu. Pokud (by) k provedení takového důkazu nebyly splněny podmínky, např. pro absenci souhlasu státního zástupce, nebylo by možné číst tyto prvotní "výpovědi" dotčených svědků. Pokud takto ovšem stěžovatel poukazuje na údajnou nevěrohodnost svědků, je nutné připomenout, že svědci následně vypovídali tak, že jejich tvrzení korespondovala s dalšími objektivními důkazy - zejména rozsahem zranění samotného stěžovatele prokazující skutečnou intenzitu útoku - pročež nebyl důvod této jejich výpovědi neuvěřit.
16. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu