ECLI:CZ:US:2021:1.US.843.21.1
sp. zn. I. ÚS 843/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Kláry Pařízkové, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018 č. j. 72 Cm 3/2014-128, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019 č. j. 6 Cmo 345/2018-60 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021 č. j. 27 Cdo 3186/2019-195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o určení členství v bytovém družstvu a práva nájmu.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatelka v řízení u civilních soudů domáhala, aby soud rozhodl, že její zemřelý otec byl ke dni úmrtí 9. 8. 2011 členem bytového družstva a nájemcem bytu, protože dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, kterou její otec uzavřel dne 9. 5. 2007 se žalovaným, je absolutně neplatná. Není v ní uvedena řádná identifikace bytového družstva, není z ní patrno, zda se jedná o úplatný či bezúplatný převod, příp. cena za takový převod. Soudy žalobě nevyhověly, neboť dospěly k závěru, že předmětná dohoda o převodu členských práv a povinností vyhovuje požadavkům zákona. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že ačkoliv ve věci bylo podstatné zjištění, zda došlo k dohodě o úplatnosti nebo bezúplatnosti převodu členství, soudy v tomto směru neprovedly dostatečné důkazy, kterými by uvedená skutečnost mohla být zjištěna. Při prokazování této okolnosti postupovaly v rozporu s ust. §131 o. s. ř., které soudům ukládá, že se mají nejprve snažit prokázat zjištěnou skutečnost jinými důkazy, a teprve až poté, co se jim to nepodaří, mohou přistoupit k prokázání této skutečnosti výslechem účastníka řízení. Soudy se však spokojily pouze s výslechem žalovaného, přestože byl na výsledku sporu osobně zainteresován. Jeho výpověď neprověřovaly, ačkoliv tak mohly učinit provedením několika důkazů navrhovaných stěžovatelkou. Stěžovatelka se dále domnívá, že závěr soudu prvního stupně, že její jednání je v rozporu s dobrými mravy, ovlivnil soud prvního stupně při posuzování otázky, zda byla uzavřena platná ústní smlouva o úplatnosti či bezúplatnosti převodu členských práv a povinností.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že dovolání odmítl, aniž by se jejími dovolacími námitkami věcně zabýval. Respektuje názor dovolacího soudu, pokud jde o závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na jí předestřených právní otázkách, avšak dovolací soud měl napravit pochybení soudu postupujícího v rozporu s ustanovením §131 o. s. ř., a dovolání stěžovatelky vyhovět.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Zejména vyzdvihly, že otec stěžovatelky a žalovaný uzavřeli na družstvem vytvořeném formuláři dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu. V dohodě jsou účastníci identifikováni, je v ní též uvedeno, že je uzavřena podle §230 obch. zák. a stanov bytového družstva a převádí se jí členská práva a povinnosti, jejichž součástí je právo nájmu k družstevnímu bytu, který je identifikován. Je v ní dále uvedeno, že člen družstva převádí na nabyvatele svá členská práva a povinnosti, jejichž součástí je právo nájmu bytu a právo na uzavření nájemní smlouvy; ke dni účinnosti této dohody dochází i k vypořádání členského podílu mezi účastníky dohody, na dohodě jsou úředně ověřeny podpisy. Zabývaly se i otázkou úplatnosti převodu členských práv a povinností, když uvedly, že z textu dohody vyplývá, že nabyvatel a převodce provedli vzájemné majetkové vypořádání a nemají vůči sobě žádné finanční nároky. Ujednání o majetkovém vypořádání svědčí o tom, že v době převodu byly finanční nároky mezi účastníky dohody vypořádány, jednalo se o převod bezúplatný. Ústavní soud neshledal, že by postup soudů při dokazování v souvislosti s aplikací ust. §131 o. s. ř. vykazoval vady dosahující mezí ústavnosti. Soud závěry o bezúplatnosti převodu založil především na textu dohody o převodu členských práv a povinností a s ohledem na úmrtí jednoho z jejich účastníků přistoupil i k výslechu žalovaného. Soudy rovněž odůvodnily, proč nevyhověly návrhu stěžovatelky na provedení dalších důkazů, které s ohledem na zjištěné skutečnosti považovaly za nadbytečné. Soudy v úvahu vzaly i právní závěry rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 8. 2013 č. j. 35 C 53/2012-52, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že předmětná bytová jednotka spadá do dědictví po zemřelém otci stěžovatelky.
Neústavnost napadených rozhodnutí není způsobilá založit ani zmínka soudu prvního stupně o chování stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy, neboť v odůvodnění rozhodnutí formulovaný názor, který si soud vytvoří s ohledem na bezprostřední kontakt s účastníky řízení a znalosti projednávané věci, je výrazem nezávislosti soudní moci. Ostatně napadená rozhodnutí nejsou na tomto názoru nijak založena.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, Ústavní soud uvádí, že tento závěr podle judikatury Ústavního soudu zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. Ústavním soudem prováděný přezkum se tak zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2929/09). V tomto smyslu Ústavní soud v projednávané věci neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval řádně a podrobně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, podle nichž předmětná dohoda o převodu členských práv a povinností byla uzavřena platně, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu