ECLI:CZ:US:2021:1.US.884.21.1
sp. zn. I. ÚS 884/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Michala Hausenblase, zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lidická 405/3, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2020 č. j. 5 Cmo 137/2018-502 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021 č. j. 23 Cdo 3103/2020-539, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (původně SHELDON a.s.) se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 520 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 2. 2018 č. j. 4 Cm 4/2010-372 (v pořadí třetím) uložil žalované, aby zaplatila původnímu žalobci SHELDON a.s. úroky z prodlení z částky 330 000 Kč a z částky 90 000 Kč specifikované ve výroku rozsudku (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II až IV). K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem (v pořadí třetím), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II a IV, změnil jej ve výroku pod bodem II. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění. Namítá dále, že soudy všech stupňů se v daném řízení nevypořádaly s jeho námitkami a založily svá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Dovolacímu soudu dále stěžovatel vytýká, že měl jeho dovolání hodnotit nikoliv podle formy, ale obsahu. Uvedeným postupem mělo dojít k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení vysvětlil důvody, proč námitky stěžovatele nemohou založit přípustnost dovolání, neboť se nevztahují k rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2020 č. j. 5 Cmo 137/2018-502, ale k rozsudku Vrchního soudu ze dne 12. 10. 2017 č. j. 5 Cmo 109/2017-344, jehož přezkum v tomto dovolacím řízení není možný; a jednak jimi stěžovatel brojí proti neexistujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu, který nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Stěžovatel tak nesplnil své povinnosti, v důsledku čehož bylo jeho dovolání odmítnuto jako neprojednatelné.
Z uvedeného vyplývá, že se nelze ztotožnit s námitkami stěžovatele o nedostatečném odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč dovolání stěžovatele odmítl, aniž se přitom dopustil libovůle či jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento závěr odpovídá i stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu