ECLI:CZ:US:2021:1.US.909.21.1
sp. zn. I. ÚS 909/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky E. B., zastoupené JUDr. Filipem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Demartinky 2561/1a, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1241/2020-3715 ze dne 17. prosince 2020 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 54/2019 ze dne 11. května 2020 a Krajského soudu v Plzni č. j. 34 T 1/2017-3091 ze dne 10. dubna 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Plzni (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatelku vinnou zločinem výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku, a uložil jí trest odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odložený na zkušební dobu třiceti měsíců. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatelky zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako podané z jiných než dovolacích důvodů.
2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá nesprávnost závěrů obecných soudů, které nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a porušily tak její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle odkazuje především na judikaturu Ústavního soudu [například nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. února 2004 (N 26/32 SbNU 239) sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. prosince 2003 (N 141/31 SbNU 257), sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. června 2006 (N 116/41 SbNU 453), sp. zn. 11. ÚS 254/08 ze dne 18. listopadu 2008 (N 197/51 SbNU 393), sp. zn. 111. ÚS 1624/09 ze dne 5. března 2010 (N 43/56 SbNU 479) či sp. zn. 1. ÚS 3741/11 ze dne 28. června 2012 (N 127/65 SbNU 645)], ale i Evropského soudu pro lidská práva [rozsudky ve věci Lavents proti Litvě č. 58442/00 ze dne 28. listopadu 2002 (§125 až 126) či Melich a Beck proti České republice č. 35450/04 ze dne 24. července 2008 (§49)] k otázce presumpce neviny a zásadě in dubio pro reo.
4. Podle stěžovatelky soudy dovodily její účast na pěstování konopí jen z výpovědi spoluodsouzeného, přestože jí předložené důkazy, vyvracející konkrétní tvrzení, přijaly jako pravdivé, aniž by potřebovaly jejich další ověření. Obecné soudy vycházely rovněž z provedených odposlechů, které interpretovaly v její neprospěch, ačkoliv bylo možné sdělené informace chápat neutrálně, bez vztahu k trestné činnosti. Stěžovatelčin tehdejší přítel se účastnil rekonstrukce statku jejího otce, kde byla zřízena indoor pěstírna konopí, o níž stěžovatelka neměla povědomí; rovněž odmítala užívání marihuany, což byl důvod, proč se rozešla se svým partnerem. Její pracovní i sportovní činnost v místě bydliště vylučovaly přítomnost stěžovatelky na statku, a tím její účast na pěstování konopí. Přesto soudy, ač tuto její obhajobu uznaly, dovodily její vinu z její, byť minimální, účasti. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že napadená rozhodnutí jsou vnitřně rozporná, a proto Ústavnímu soudu navrhuje jejich zrušení.
5. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka i další spoluodsouzení v ústavní stížnosti, obhajobě i v opravných prostředcích brojí především proti výpovědi jednoho spoluodsouzeného. Jak je z obou rozsudků patrné, zejména nalézací soud se zabýval věrohodností napadané výpovědi, kterou však s ohledem na existenci korelujících důkazů vyhodnotil jako věrohodnou.
6. Stěžovatelka odmítá závěry nalézacího soudu jako nekonzistentní a vnitřně rozporné - toto její přesvědčení však Ústavní soud nesdílí. Provedené důkazy svědčí o tom, že stěžovatelka měla o trestné činnosti povědomí, i když jen příležitostně a okrajově vypomáhala svému tehdejšímu příteli a bratrovi v pěstírně; její zapojení do trestné činnosti uznaly obecné soudy jako sice minimální, ale aktivní a naplňující zákonné znaky (čl. 39 Listiny) trestného činu (viz například odst. 73-75 rozsudku odvolacího soudu). Obhajoba je založená na tvrzení, že z řádně povolených odposlechů vyvodil nalézací soud nesprávné závěry, a proto stojí svědectví spoluodsouzeného osamoceno. Nalézací soud i odvolací soud se touto otázkou opakovaně a důkladně zabývaly, ale nepřisvědčily jí; provedené důkazy jsou vzájemně propojeny, tvoří ucelený řetězec a neposkytují prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky o existenci přetrvávajících, neodstranitelných pochybností, jež by představovaly takovou nejistotu, pro kterou by bylo na místě učinit jiný závěr.
7. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručují každému, že o jeho věci bude rozhodovat obecný soud podle předem stanovených pravidel a že účastník řízení může využít všechny procesní prostředky, které mu zákon (trestní řád) poskytuje; nezaručuje však jednotlivci přímo a bezprostředně nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Jestliže obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nejde o porušení uvedených práv a není tím ani založena odůvodněnost ústavní stížnosti.
8. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat [viz například usnesení sp. zn. II. ÚS 681/04 ze dne 4. května 2005 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz)]. Provádění a hodnocení důkazů je svěřeno obecným soudům, které jsou povolány zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, takové pochybení však v projednávané věci nezjistil. Za dané situace proto Ústavní soud tvrzený zásah do základních práv stěžovatelky neshledal.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu