ECLI:CZ:US:2021:1.US.911.21.1
sp. zn. I. ÚS 911/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti a) H. H., b) nezl. A. M. H. a c) nezl. K. A. H., zastoupených JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Rokycanova 809/1c, Olomouc, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021 č. j. 15 Co 407/2020-219, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se domáhají zrušení výroku II v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a to jeho části představující zamítnutí žaloby ohledně částky 44 750,- Kč. Tvrdí, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu městského soudu, který v řízení o odvolání proti rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") neoprávněně snížil stěžovatelkami požadovanou částku přiměřeného zadostiučinění. Stěžovatelky mají za to, že v jejich případě ve vztahu k nepřiměřeně dlouhému kompenzačnímu řízení zjevně selhal mechanismus poskytování odškodného. Uvádí, že městský soud napadeným rozhodnutím zcela změnil přístup k určení výše náhrady za nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení, když při stanovení její výše neposuzoval nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení jako základ samostatně uplatněného nároku, ale promítl jeho délku do stanovení výše zadostiučinění za původně uplatněný nárok. Podle názoru stěžovatelek městský soud porušil i jejich legitimní očekávání na přiznání přiměřeného zadostiučinění a nesprávným rozhodnutím je připravil o větší část náhrady, kterou mohly za nesprávný úřední postup v odškodňovacím řízení očekávat.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky se v řízení před obecnými soudy domáhaly po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník"] náhrady nemajetkové újmy ve výši 96 000,- Kč s příslušenstvím pro každou ze stěžovatelek, jež jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce opatrovnického řízení vedeného u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 0 Nc 181/2009. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") původně zamítl jejich žalobu rozsudkem ze dne 31. 10. 2016 č. j. 18 C 332/2015-68, který městský soud rozsudkem ze dne 20. 4. 2017 č. j. 15 Co 107/2017-64 potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 8. 2019 č. j. 30 Cdo 3763/2017-108 oba uvedené rozsudky zrušil, neboť nesouhlasil s posouzením celkové délky řízení oběma soudy jako přiměřené.
Věc tak znovu projednal obvodní soud, a to včetně stěžovatelkami nově uplatněného nároku na zaplacení kompenzace ve výši 50 000,- Kč (v odvolacím řízení byla požadovaná částka zvýšena o 10 000,- Kč) za nepřiměřenou délku samotného odškodňovacího řízení. Obvodní soud rozsudkem ze dne 15. 7. 2020 č. j. 18 C 332/2015-174 zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 96 000,- Kč každé stěžovatelce za den 12. 12. 2015 (výrok I). Stěžovatelce a) přiznal v rámci původně uplatněného nároku za nepřiměřeně dlouhé opatrovnické řízení částku 30 500,- Kč s příslušenstvím a dalším dvěma stěžovatelkám pak přiznal každé částku 68 625,- Kč s příslušenstvím (výroky II a III). Ve vztahu k nepřiměřeně dlouhému odškodňovacímu řízení obvodní soud přiznal každé ze stěžovatelek náhradu ve výši 42 875,- Kč (výrok IV) a žalobu o zaplacení částky 7 125,- Kč každé stěžovatelce zamítl (výrok V). Obvodní soud dále rozhodl, že vedlejší účastník je povinen nahradit náklady řízení každé ze stěžovatelek ve výši 30 288,- Kč (výrok VI). Městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok I) a změnil jej ve výrocích IV. a V. tak, že žalobu ohledně částky 44 750,- Kč zamítl, jinak jej potvrdil (výrok II). Současně uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit každé stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 30 741,- Kč (výrok III).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelek i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelek se stanovením výše přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. Již ze samotné argumentace stěžovatelek je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a podústavního práva obecnými soudy. Samy stěžovatelky, ačkoli používají argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni skutkových závěrů jejich případu. Ústavnímu soudu však nepřísluší do skutkových závěrů či posouzení pravidel podústavního práva obecnými soudy bez dalšího zasahovat.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že mu přísluší toliko posoudit, zda soudy při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházely z pravidel plynoucích z §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. V judikatuře Ústavního soudu se ostatně uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši (např. nález sp. zn. I. ÚS 42/16). Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze soudu, která však musí být ústavně souladným způsobem odůvodněna.
Ústavní soud ověřil, že městský soud v posuzované věci rozhodoval v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, vyšel přitom z kritérií stanovených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a z příslušného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Závěry městského soudu, na jejichž základě došlo ke snížení stěžovatelkami požadované částky přiměřeného zadostiučinění, jsou řádně a logicky odůvodněny s ohledem na individuální okolnosti případu, nelze je považovat za extrémně nesouladné se skutkovými zjištěními, a Ústavní soud v nich proto neshledal porušení základních práv stěžovatelek.
Ústavní soud též připomíná zákonnou úpravu v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na hodnotu předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelkám garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelky se závěry či názory obecného soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu