ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3763.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3763/2017-108
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyň a) H. H., narozené XY, b) A. M. H. , narozené XY, c) K. A. H. , narozené XY, všechny bytem XY, zastoupených JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Horní Lán 1328/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 288 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 332/2015, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 15 Co 107/2017-64, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 15 Co 107/2017-64, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 10. 2016, č. j. 18 C 332/2015-68, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelky“) se domáhaly zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 0 Nc 181/2009, ve kterém se projednával návrh žalobkyně a) na svěření žalobkyň b) a c) (dětí navrhovatelky) do její výchovy a stanovení výživného otci.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2016, č. j. 18 C 332/2015-68, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit každé ze žalobkyň částku ve výši 96 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni a) povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně za souhlasu účastníků rozhodl podle §115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, bez nařízení jednání a na podkladě účastníky předložených listin a spisovaného materiálu učinil tento závěr o skutkovém stavu:
4. Dne 26. 5. 2009 bylo u Okresního soudu v Přerově (dále jen „okresní soud“; poznámka dovolacího soudu) zahájeno řízení na základě návrhu žalobkyně a), kterým se žalobkyně domáhala úpravy poměrů k nezletilým dětem. Okresní soud ve věci rozhodoval o návrzích matky i otce na vydání předběžného opatření. Jednání byla stanovena a proběhla ve dnech 6. 1. 2010 a 10. 3. 2010. Usnesením ze dne 30. 4. 2010 byl ve věci ustanoven znalec. Dne 20. 12. 2010 byl ve věci vyhlášen rozsudek. Spis byl v červnu 2011 předložen odvolacímu soudu (v posuzovaném řízení, dále jen „krajskému soudu“; poznámka dovolacího soudu) k rozhodnutí o odvolání. Krajský soud usnesením ze dne 16. 6. 2011 zrušil rozhodnutí okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci byl dne 4. 1. 2012 ustanoven znalec. Posudek byl soudu doručen dne 13. 3. 2012. Okresní soud ve věci vydal dne 29. 11. 2012 další meritorní rozhodnutí. Spis byl dne 11. 4. 2013 předložen krajskému soudu k rozhodnutí o odvolání. Krajský soud dne 22. 1. 2014 vyhlásil rozsudek, kterým rozsudek okresního soudu zčásti potvrdil, zčásti změnil a zčásti věc vrátil k dalšímu řízení. Dne 18. 9. 2014 byl ve věci okresním soudem vyhlášen další rozsudek ve věci. Rozsudkem ze dne 29. 4. 2015 bylo krajským soudem rozhodnuto o změně rozsudku okresního soudu. Řízení bylo pravomocně skončeno 10. 6. 2015. Dne 12. 6. 2015 uplatnily žalobkyně u žalované nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění. Žalovaná žádosti žalobkyň nevyhověla.
5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), neboť jeho celkovou délku je třeba vzhledem k okolnostem případu posuzovat jako zcela přiměřenou. Soudy rozhodovaly ve dvou stupních, v každém byla vydána tři meritorní rozhodnutí, soudy rozhodovaly v součtu o 16 návrzích na předběžná opatření podaných oběma účastníky. Řízení se vyznačovalo i určitou mírou skutkové složitosti, neboť se neobešlo bez vypracování dvou znaleckých posudků. Přes skutečnost, že řízení o tomto předmětu je v obecné rovině spojeno s větší naléhavostí na rychlejší projednání a rozhodnutí ve věci, byl postup soudů koncentrovaný a jejich úkony byly činěny v přiměřených lhůtách. Skutečnost, že účastníci řízení včetně nezletilých dětí byli opakovaně znalecky posuzováni, nemůže být hodnocena jako okolnost související s průběhem předmětného řízení. Soud prvního stupně také posoudil jedinou prodlevu v postupu soudu spočívající v předložení věci Krajskému soudu Okresním soudem po čtyřech měsících po podaném odvolání jako ojedinělou, nikoliv však jako zásadní, neboť neměla vliv na celkovou délku předmětného řízení. Konečně konstatoval, že žalobkyně neuvedly žádné konkrétní tvrzení týkající se skutečností, v nichž by bylo možné spatřovat negativní dopady řízení do života nezletilých dětí.
6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyň napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
7. Odvolací soud uvedl, že si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy správně hodnotil a nepochybil ani v právním posouzení věci, když žalobu zamítl. S jeho závěry se tak ztotožnil a pro stručnost svého odůvodnění na jeho rozsudek odkázal. Ve vztahu k jedinému zjištěnému průtahu v řízení odvolací soud uvedl, že není-li celková doba řízení s ohledem na jednotlivá posuzovaná kritéria nepřiměřená, pak jednotlivý průtah sám o sobě nemusí vést ke konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Odvolací soud uzavřel, že občanské soudní řízení je v rukou jeho účastníků, kteří svými úkony určují jeho chod, a v té souvislosti také uvedl, že účastníci původního řízení (rodiče) měli mít snahu vzájemné konflikty eliminovat a pracovat na sanaci vzájemného vztahu, případně i pod vedením odborníků, což však z předloženého spisu nevyplynulo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (dle obsahu však jen co do jeho výroku I) napadly žalobkyně, zastoupené advokátkou, dovoláním, přičemž navrhly, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
9. Přípustnost dovolání spatřovaly dovolatelky ve vyřešení otázek hmotného práva, které dle nich dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny:
1) Může být odpovědnost státu za způsobenou nemajetkovou újmu v souvislosti s nepřiměřenou délkou opatrovnického řízení dle §13 odst. 1 OdpŠk vyloučena díky procesní aktivitě rodičů nezletilých dětí v opatrovnickém řízení?
2) Je v opatrovnické věci – péče soudu o nezletilé – potřeba se zabývat i předmětem toho, co bylo v posuzované věci řešeno návrhem na předběžné opatření? Je možno bez dalšího zdůvodnit větším množstvím předběžných opatření délku soudního řízení (6 let řízení o úpravu výchovy a výživy k nezletilým dětem, včetně úpravy styku)?
3) Byl-li v posuzovaném řízení zrušen rozsudek soudu prvního stupně v odvolacím řízení z důvodu nedostatku náležitostí soudního rozhodnutí, jde o kritérium spadající do hodnocení postupu orgánu veřejné moci dle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, který má přímý vliv na délku řízení a jako k takovému by k němu mělo být přihlédnuto?
4) Byly-li v posuzovaném řízení opakovaně prodlužovány lhůty pro vypracování rozhodnutí a tyto i v některých případech nebyly dodrženy, jde o kritérium spadající do hodnocení postupu orgánu veřejné moci dle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, který má přímý vliv na délku řízení a jako k takovému by k němu mělo být přihlédnuto?
10. K otázkám 1) a 2) dovolatelky poznamenávají, že procesní aktivita rodičů (účastníků původního řízení) spočívající v množství návrhů na vydání předběžných opatření byla zapříčiněna liknavostí soudu a jeho extrémně pomalým postupem v původním řízení, přičemž toto nebylo ze strany odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) v kompenzačním řízení nijak blíže zkoumáno. V původním řízení byla tato podání reakcí účastníků řízení na neschopnost soudů v přiměřené době rozhodnout sporné otázky s tím, že šlo o jediný účinný nástroj, který měli k dispozici „alespoň k zajištění dočasného soudního rozhodnutí“, řešící aktuální potřebu úpravy styku rodičů s dětmi v období prázdnin a Vánoc. Dle dovolatelek nemůže množství předběžných opatření vést k liberaci odpovědnosti státu, zvláště pokud se soudy při přezkumu v kompenzačním řízení zabývaly věcně pouze prvními dvěma předběžnými opatřeními. Dovolatelky poukazují v uvedeném rozsahu otázek 1) a 2) na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 4. 4. 2006 ve věci Maršálek proti České republice s tím, že žalovaný stát nemůže poukazovat na nutnost rozhodnout o návrzích na vydání předběžných opatření, a zdůvodňovat tak průtahy v řízení ve věci samé.
11. K otázce 3) dovolatelky namítají, že odvolací soud pochybil, když se „vůbec“ nezabýval důvody pro zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Přerově (č. j. 0 Nc 181/2009-251) v (původním) odvolacím řízení. Tyto důvody se měly odrazit jako okolnost stojící na straně žalované a způsobující nepřiměřenou délku řízení. Zmíněné rozhodnutí bylo totiž zrušeno, neboť neodpovídalo požadavkům, jež jsou na rozsudek občanským soudním řízením kladeny. Okolnosti případu jsou tak v odůvodnění napadeného rozsudku hodnoceny jen dílem a spíše na úkor žalobkyň.
12. K otázce 4) dovolatelky namítají, že prodlužování lhůt k vypracování rozhodnutí, které navíc v některých případech ani nebyly dodrženy, významnou měrou přispělo k délce řízení. Jednalo se tak o nesprávný úřední postup, neboť za liknavost soudu v postupu opatrovnickým řízením odpovídá stát, protože „jde o otázku správy soudu a resortu justice obecně, aby byl soudní aparát schopen bezproblémově a účinně fungovat a chránit práva občanů“.
13. Konečně dovolatelky vytýkají nedostatek řádného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se s jejich argumentací „naprosto nevyrovnal“, když pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně, aniž by reagoval na námitky žalobkyň.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
16. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí ve věci samé nemůže založit otázka ad 4), neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo, a to už jenom proto, že vychází (ve svém předpokladu, že nebyly dodržovány ani prodloužené lhůty pro odeslání rozhodnutí) z jiného skutkového stavu než napadené rozhodnutí, přičemž v dovolacím řízení nelze uplatnit nové skutečnosti (§241a odst. 6 o. s. ř.).
20. Dovolání proti výroku ve věci samé je podle §237 o. s. ř. přípustné pro otázku hmotného práva, zda důvody vydání kasačního rozhodnutí mohou být při posuzování přiměřenosti celkové délky řízení zvažovány v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], neboť tato otázka byla v napadeném rozsudku vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
21. Rovněž tak se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování přiměřenosti celkové délky řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, pokud v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci neposuzoval, zda soudy bez ohledu na procesní složitost věci a chování účastníků využívaly všech zákonných prostředků, aby byla věc projednávána ve vší rychlosti, nikoliv jen bez průtahů.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je ve shora připuštěném rozsahu důvodné.
23. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, takové však dovolací soud neshledal.
24. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
25. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
26. Podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jakož i při úvaze o formě a výši zadostiučinění podle platné právní úpravy vyjádřené zejména v §13 a §31a OdpŠk, je nutno postupovat též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“).
27. Dle čl. 6 odst. 1 části věty první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích.
28. V rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011, uveřejněném pod číslem 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. IV. ÚS 257/05 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na nalus.usoud.cz), uzavřel, že čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod garantuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a naopak dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči a že systematické zařazení tohoto práva do kategorie práv hospodářských a sociálních se pak nutně musí odrazit v interpretaci tohoto práva, a to nikoliv jako práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu. Odkázal také na obdobný výklad uvedený v judikatuře ESLP, podle něhož čl. 8 Úmluvy (právo na respektování rodinného a soukromého života) sice směřuje zejména k ochraně jednotlivce před svévolnými zásahy státních orgánů, ale nadto ukládá státu pozitivní povinnosti spočívající v účinném „respektování“ rodinného života. Je-li tedy prokázána existence rodinného vztahu, měl by stát v zásadě jednat tak, aby umožnil rozvoj tohoto vztahu, a měl by přijmout vhodná opatření k navázání styku mezi dotyčným rodičem a dítětem (viz například rozsudek ve věci Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku, stížnost č. 31679/96, §94, ESLP 2000-1, a rozsudek ve věci Gnahoré proti Francii, stížnost č. 40031/98, §51, ESLP 2000-IX ; rozhodnutí ESLP jsou dostupná na hudoc.echr.coe.int ). Konečně z rozsudku ESLP ze dne 18. 7. 2006 ve věci Reslová proti České republice, stížnost č. 7550/04 (§56), se podává, že případy týkající se péče o děti (nezletilé) je nezbytně nutné projednávat ve vší rychlosti.
29. V rozsudku ve věci Maršálek proti České republice ze dne 4. 4. 2006, stížnost č. 8153/04 (§50), ESLP mj. připomněl, že „smluvním státům přísluší uspořádat své soudní systémy tak, aby soudy mohly zaručit každému právo na vydání konečného rozhodnutí ve sporech o jeho občanských právech nebo závazcích v přiměřené lhůtě (Gozalvo proti Francii, č. 38894/97 (§27), 9. 11. 1999). Žalovaný stát proto nemůže poukazovat na nutnost rozhodnout o návrzích na vydání předběžných opatření, a zdůvodňovat tak průtahy v řízení ve věci samé“ [ srov. také rozsudky ESLP ve věci Fiala proti České republice ze dne 18. 7. 2006, stížnost č. 26141/03 (§79), a ve věci Cambal proti České republice ze dne 21. 2. 2006, stížnost č. 22771/04 (§33) ] .
30. Obdobně v nálezu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 420/05, Ústavní soud mj. konstatoval, že (v tam řešené věci) „stěžovatel sice nese také svůj podíl na délce trvání sporů, např. vznášením nejrůznějších procesních návrhů (zejména podjatosti soudců) či zbytečnou medializací případu. Tyto skutečnosti však nezbavují obecné soudy povinnosti, aby věc projednaly v přiměřené lhůtě a přiznanému právu poskytly adekvátní ochranu“.
31. Ostatně i ve Stanovisku Nejvyšší soud ve vztahu ke kritériu postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] uvedl, že toto kritérium souvisí též s kritérii složitosti řízení a chování poškozeného [§31a odst. 3 písm. b) a c) OdpŠk], neboť jde zejména o to, zda příslušný orgán v reakci na vzniklé procesní situace či v souvislosti s chováním účastníků využil či využíval všech jemu dostupných procesních prostředků, zda na podané návrhy reagoval bez prodlení či zda sám bez ohledu na chování účastníků řešením vedlejších (marginálních) otázek přispěl k celkové délce řízení.
32. Na základě odůvodnění napadeného rozsudku nelze uzavřít, že se odvolací soud ve všech souvislostech zabýval otázkou, zda soudy v posuzovaném řízení poskytly dovolatelkám (žalobkyním) dostatečnou a zejména rychlou ochranu jejich práva na rodinný život ve smyslu přiměřenosti délky řízení, a to při zohlednění shora označené judikatury ESLP.
33. V posuzovaném řízení sice i podle dovolacího soudu lze dovodit procesní složitost danou procesní aktivitou účastníků původního řízení (rodičů nezletilých), tj. opakovaným podáváním návrhů na vydání předběžného opatření a opakovaným uplatňováním opravných prostředků do rozhodnutí o nich, což průběh řízení i ve věci samé nutně muselo nemálo ztěžovat, nicméně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (se kterými se odvolací soud ztotožnil) není ve smyslu Stanoviska a judikatury ESLP zřejmá snaha soudů v posuzovaném řízení rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, ačkoliv takový poznatek by měl být pro závěr o přiměřenosti celkové délky řízení ve věcech péče soudu o nezletilé klíčový. Ve skutkových zjištěních tak nemá oporu závěr odvolacího soudu, že posuzované řízení bylo celkově koncentrované.
34. Odkázal-li odvolací soud na skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, který příčinu celkové délky posuzovaného řízení o výchově a výživě nezletilých a úpravě styku, trvajícího šest let (sic!), spatřoval vedle zpracování dvou znaleckých posudků zejména v 16 návrzích na vydání předběžného opatření a odvoláních účastníků proti rozhodnutím o nich, a z toho důvodu tak celkovou délku řízení považoval za přiměřenou [a fakticky uvedené návrhy a odvolání posuzoval jen z hlediska kritéria jednání poškozeného, kterým ve smyslu §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk přispěl k průtahům v řízení], aniž by projednání návrhů na předběžná opatření posoudil i v souvislosti s kritériem postupu orgánů veřejné moci (soudů) během řízení [dle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], při zohlednění výše uvedené judikatury ESLP, je jeho právní posouzení věci neúplné, a proto nesprávné (srov. podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2352/2014).
35. Nejvyšší soud rovněž již dříve konstatoval, že samotná okolnost, že v řízení bylo vydáno rozhodnutí (byť pravomocné), jež následně bylo zrušeno, ještě nemusí být přikládána k tíži státu v rámci hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk]. Státu však k tíži v rámci uvedeného kritéria přičítat lze, dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy (pak je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně), nebo pokud dojde ke zrušení rozhodnutí z důvodu nerespektování stanoviska nebo rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Ve zrušovacím rozhodnutí přitom musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí orgánu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru orgánu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí orgánu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady orgánu nižšího stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 77/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3211/2015).
36. Dovolací soud nepřehlédl žalobní tvrzení dovolatelek, že zrušený rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 12. 2010 byl shledán nepřezkoumatelným, neboť neodpovídal požadavkům na kvalitu rozsudku uvedeným v občanském soudním řádu. Ačkoliv i podle odůvodnění napadeného rozsudku žalobkyně v odvolání na tuto skutečnost poukázaly, odvolací soud si neopatřil skutková zjištění, z jakých důvodů došlo k opakovanému zrušení rozsudků v posuzovaném řízení, a s touto odvolací námitkou žalobkyň se ani nijak nevypořádal. I z toho důvodu je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a proto nesprávné.
VI. Závěr
37. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení celkové délky řízení z hlediska její přiměřenosti ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk nesprávné a tato nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu zrušil, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
38. V dalším řízení soud prvního stupně opětovně posoudí průběh předmětného řízení z hlediska všech kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, a to včetně kritéria postupu orgánů veřejné moci (soudů) během řízení, zejména zda soudy využily všech zákonných prostředků k co nejrychlejšímu vyřízení věci s ohledem na předmět posuzovaného řízení, přičemž neopomene zohlednit i shora označenou judikaturu ESLP, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Rovněž posoudí důvody vydání kasačního rozhodnutí. Teprve na tomto základě učiní právní závěr, zda v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. V kladném případě pak u každé ze žalobkyň samostatně zváží i adekvátní formu či výši zadostiučinění podle §31a OdpŠk. V případě nedostatečnosti skutkových tvrzení či důkazních návrhů neopomene postupovat dle §118a o. s. ř.
39. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu