ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2352.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2352/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně Z. T., zastoupené Mgr. Janem Kutějem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Lamačova 824/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 10.000,- EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 218/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2013, č. j. 53 Co 194/2013 - 185, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2013, č. j. 53 Co 194/2013 - 185, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 1. 2013, č. j. 19 C 218/2009 - 147, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 1. 2013, č. j. 19 C 218/2009 - 147, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni "náhradu škody za morální újmu" ve výši 10.000,- EUR (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného původně u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. Nc 664/99, v němž se domáhala úpravy svého styku s nezletilým vnukem P. T. (dále jen "posuzované řízení"). Požadavek na náhradu majetkové újmy ve výši 53.950,- Kč byl již dříve pravomocně zamítnut rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 7. 2010, č. j. 19 C 218/2009 - 53, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, č. j. 53 Co 567/2010 - 85, když dovolání žalobkyně bylo v tomto rozsahu odmítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, č. j. 30 Cdo 4501/2011 - 107.
Soud prvního stupně ve vztahu k posuzovanému řízení vyšel ze zjištění, že nynější žalobkyně podala dne 20. 4. 1999 u Okresního soudu v Liberci návrh na úpravu styku se svým vnukem, nezletilým P. T., spolu s návrhem na vydání předběžného opatření. Usnesením ze dne 16. 6. 1999 soud vyslovil místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 3, k odvolání žalobkyně bylo usnesení potvrzeno dne 18. 8. 1999. Usnesením ze dne 31. 5. 2000 Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl návrh žalobkyně (patrně je míněn návrh na vydání předběžného opatření; pozn. dovolacího soudu), k odvolání žalobkyně bylo usnesení potvrzeno dne 9. 3. 2001. Dne 30. 5. 2001 Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl další návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření, k odvolání žalobkyně bylo usnesení potvrzeno dne 23. 7. 2001. Dne 27. 6. 2002 Okresní soud v Liberci zamítl další návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření, k odvolání žalobkyně bylo usnesení potvrzeno dne 19. 11. 2002. Další návrhy žalobkyně na vydání předběžného opatření zamítl Okresní soud v Liberci dne 4. 2. 2003 a 18. 2. 2003. Dne 4. 4. 2003 Okresní soud v Liberci zamítl návrh žalobkyně na doplnění znaleckého posudku. Dne 9. 9. 2003 rozhodl o znalečném. Rozsudkem ze dne 5. 2. 2004 Okresní soud v Liberci rozhodl ve věci úpravy poměrů nezletilého pro dobu do i po rozvodu a návrh žalobkyně zamítl. K odvolání žalobkyně byl rozsudek ve věci samé potvrzen odvolacím soudem dne 15. 10. 2004. Rozsudek nabyl právní moci dne 3. 12. 2004. Dne 5. 5. 2005 Okresní soud v Liberci odmítl dovolání žalobkyně ze dne 3. 9. 2004. Žalobkyní podaná žaloba pro zmatečnost byla zamítnuta. Žalobkyní podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 555/08. Žalobkyně dne 17. 3. 2009 svůj nárok uplatnila u žalované, která mu z důvodu promlčení nevyhověla.
Soud prvního stupně vyšel ze závazného právního názoru vyjádřeného v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, č. j. 30 Cdo 4501/2011 - 107, podle kterého je do doby řízení nutno započítat i případné řízení o ústavní stížnosti, a to i tehdy, bylo-li toto řízení neúspěšné, a teprve od jeho skončení je možno počítat běh promlčecí doby podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen "OdpŠk"). Za stavu, kdy nárok byl u soudu uplatněn dne 22. 10. 2009, soud dospěl k závěru, že nárok na náhradu nemajetkové újmy není promlčen. Dále vzal v potaz jednotlivá kritéria §31a OdpŠk, jakož i specifika posuzovaného řízení. S odkazem na prokázané úkony žalobkyně a úkony soudu v posuzovaném řízení dospěl k závěru, že nemá za prokázané tvrzené průtahy na straně soudu při vyřizování podání žalobkyně. Řízení probíhalo zcela bezprůtahově a jeho délka byla ovlivněna pouze a výhradně nutností vypořádat se s procesními návrhy žalobkyně. V řízení nelze podle soudu prvního stupně shledat průtahy přičitatelné státu či nepřiměřenou délku řízení. Poukázal na to, že žalobkyně nebyla úspěšná ve věci, ani se svými dílčími podáními a odvoláními do rozhodnutí soudu. Rovněž bylo odmítnuto její dovolání. Soud nezpochybnil právo žalobkyně na podávání procesních návrhů, avšak je zřejmé, že nebyly úspěšné a v mnohých případech zatížily řízení. V souvislosti s tvrzenou nemajetkovou újmou poukázal na odůvodnění usnesení Ústavního soudu, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně a kde byla žalobkyně poučena, že v zájmu nezletilého dítěte není permanentní vedení sporu mezi otcem a babičkou dítěte na jedné straně a matkou dítěte na straně druhé, ale je v jeho zájmu vytvoření stabilního rodinného prostředí, což nelze dosáhnout neustálým podáváním návrhů, odvolání, stížností, žádostí a trestních oznámení. Zájmem a odpovědností obou rodičů by mělo být ukončení všech sporů, které nezletilé dítě psychicky zatěžují. Soud prvního stupně uzavřel, že řízení bylo složité, zatížené podáváním neúspěšných procesních návrhů žalobkyně, která tak přispěla k celkovému trvání řízení svým chováním, věc byla projednávána na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem, přičemž soud poukázal i na rozsah spisového materiálu (6 svazků o 2.500 stranách). Na tomto základě neshledal průtahy v řízení, když o jednotlivých návrzích žalobkyně bylo rozhodováno ve lhůtách a včas, přičemž pouze průtahy, které jsou přičitatelné státním orgánům lze odškodnit podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobkyni tak nesvědčil odpovědností titul, tedy tvrzený nesprávný úřední postup, v souvislosti s nímž by ji vznikla tvrzená nemajetková újma, žalobkyni tudíž nenáleží jakékoliv zadostiučinění za tvrzenou nemajetnou újmu.
Nynějším dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v rozsudku soudu prvního stupně, k nimž s ohledem na odvolací výtky žalobkyně uvedl, že sdílí náhled soudu prvního stupně, podle něhož v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, i když řízení trvalo relativně dlouho. S odkazem na ustanovení §13 odst. 1 OdpŠk, podle kterého se za nesprávný úřední postup považuje rovněž porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, odvolací soud uvedl, že posuzované řízení trvalo od 15. 4. 1999 do 2. 12. 2008, přičemž zamítavý rozsudek ve věci samé nabyl právní moci dne 3. 12. 2004, tedy po pěti letech a takřka osmi měsících od podání návrhu. Jakkoliv se zdá doba trvání řízení nepřiměřeně dlouhá, soud prvního stupně správně shledal, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, neboť šlo o řízení komplikované zejména neznámým pobytem nezletilého vnuka žalobkyně, resp. jeho matky, řízení bylo procesně zatíženo nejasností o místní příslušnosti soudu a četnými návrhy žalobkyně, na něž byl nucen soud procesně reagovat. Soud rozhodoval o návrzích žalobkyně v přiměřených lhůtách, v řízení nevznikala období nečinnosti soudu a délka řízení byla důsledkem objektivních a subjektivních okolností souzené věci. "Pokud snad v namítaném řízení došlo k ojedinělému průtahu ve vyřizování věci, v rámci celkově koncentrovaně a bez průtahů vedeného řízení lze takový průtah tolerovat, resp. ojedinělý průtah nezakládá nesprávný úřední postup." K jednotlivým odvolacím námitkám žalobkyně odvolací soud uvedl, že žaloba o náhradě majetkové újmy byla již dříve pravomocně zamítnuta a v tomto rozsahu bylo žalobkyní podané dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto. K namítané neúplnosti provedeného dokazování podle návrhu žalobkyně, uvedl, že obsah spisu této výhradě nenasvědčuje, žalobkyně žádný "opomenutý" důkaz neoznačila a v řízení před soudem prvního stupně po poučení podle §119a odst. 1 o. s. ř. žádný důkaz nenavrhla, ani nevyslovila námitky proti způsobu vedení dokazování. O úrocích z prodlení nemohlo být rozhodnuto, protože požadavek na zaplacení příslušenství pohledávky nevznesla. Odvolací soud nesdílel ani výtky žalobkyně o průtazích v samotném odškodňovacím řízení, nadto by tyto okolnosti byly významné pouze tehdy, pokud by došlo k nesprávnému úřednímu postupu v posuzovaném řízení, což nedošlo. Požadavku žalobkyně na přiznání peněžitého plnění jejímu vnuku nebylo možno vyhovět z toho důvodu, že tento nebyl účastníkem řízení. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení i dovolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na to, že žalobkyně v řízení neuspěla a žalované náklady řízení nevznikly.
Žalobkyně podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu do jeho výroku I. a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení „jinému samosoudci“.
Podle dovolatelky napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky, zda v posuzovaném řízení, trvajícím 9 roků, 7 měsíců a 17 dní, došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, a zda tedy posuzované řízení bylo skutečně tak nepřiměřeně dlouhé, aby založilo nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 OdpŠk. Dovolatelka považuje právní posouzení věci, že v namítaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to pouze kvůli neúspěšné procesní aktivitě žalobkyně, za nesprávné. Při řešení této otázky se soudy obou stupňů zcela odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen "Stanovisko"; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Dovolatelka poukázala, že odvolací soud odkázal na skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, který však nevymezil celkovou dobu řízení stanovením jejího počátku a konce, bez čehož nemohl zhodnotit, zda celková doba posuzovaného řízení byla přiměřená podle kritérií příkladmo uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk. Jednotlivá konstatování soudu prvního stupně jsou sice podřaditelná pod kritéria složitosti řízení, jednání poškozeného a postupu soudu během řízení, avšak hodnocení těchto kritérií je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, tedy nesprávné a i neúplné, tedy rovněž nesprávné, když ve svém hodnocení soud zcela pominul posoudit celkovou dobu řízení a význam předmětu řízení pro poškozenou (žalobkyni).
Soud nevymezil celkovou dobu posuzovaného řízení určením jeho začátku a konce a neposoudil, zda takto vymezená celková doba je či není přiměřená, přestože rozhodl, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu podle §13 odst. 1 OdpŠk nedošlo.
Soud nesprávně zhodnotil kritérium složitosti řízení, jednání poškozené a postupu soudu během řízení, shledal-li posuzované řízení jako složité "pouze a výhradně" pro jednání žalobkyně. Podle dovolatelky složitost řízení nemůže být posuzována pouze podle chování žalobkyně, neboť to je pouze jedním z několika hledisek. Je třeba především přihlédnout k tomu, jak si v daném případě počínal rozhodující orgán, neboť obecně platí, že ten má k dispozici takové nástroje a schopnosti, aby se v co nejkratším čase vypořádal i s náročnějším případem. Dovolatelka poukázala, že posuzované řízení bylo vyvoláno pouze jedním jejím návrhem a ostatní její procesní aktivita byla důsledkem toho, že první úkon ve věci jejího návrhu soud učinil až po třech letech, jednom měsíci a patnácti dnech, když řízení bylo zahájeno 15. 4. 1999 a první jednání o něm bylo nařízeno 30. 5. 2002, což považuje za zjevný průtah. Kromě toho o jejím návrhu na vydání předběžného opatření, který podala současně s návrhem ve věci samé, nebylo v souladu s §75 odst. 2 o. s. ř. v tehdy účinném znění rozhodnuto bezodkladně, ale až 31. 5. 2000. Byť dovolatelka považuje za správné hodnocení odvolacího soudu, že posuzované řízení bylo komplikované zejména neznámým pobytem nezletilého vnuka, resp. jeho matky, a bylo procesně zatíženo rozhodováním o místní příslušnosti, považuje přesto takové hodnocení za nesrozumitelné, jestliže se odvolací soud zároveň ztotožňuje se závěrem soudu prvního, podle něhož bylo posuzované řízení složité "pouze a výhradně" pro procesní aktivitu žalobkyně. Obdobně nesrozumitelný je pro žalobkyni závěr odvolacího soudu, že délka řízení byla důsledkem objektivních a subjektivních okolností, jestliže soud nevysvětlil, které konkrétní okolnosti tím myslí. Podle dovolatelky právě neznámý pobyt jejího nezletilého vnuka a s tím spojená otázka místní příslušnosti soudu rozhodujícím způsobem ovlivnily délku posuzovaného řízení. Dovolatelka dále namítla, že soudy směšovaly řízení o jejím návrhu na úpravu styku s nezletilým vnukem a řízení mezi rozvádějícími se rodiči nezletilého, které bylo zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 18. 6. 1996 a jehož účastnicí žalobkyně nebyla. Odvolací soud neprávně přičítá k tíži žalobkyně, usuzuje-li na složitost řízení kvůli množství spisového materiálu, aniž rozlišuje, že se týká řízení, jehož účastnicí žalobkyně nikdy nebyla, přičemž ani nevysvětluje, jakou relevanci má tato spisová dokumentace k posuzovanému řízení. Dovolatelka považuje hodnocení složitosti posuzovaného řízení za neúplné i z důvodu, že se soudy nevypořádaly se skutečností, kdy bylo řízení zahájeno a kdy soud o věci nařídil první a další jednání, jakož i s tím, že znalci překročili dobu pro vypracování posudku, v čemž dovolatelka spatřuje průtahy. Rovněž se nevypořádaly s tím, jak soudy v posuzovaném řízení procesně postupovaly a že si návrh žalobkyně předávaly jako „horký brambor“ (zejména poukázala na rozhodování o místní příslušnosti a vylučování a spojování věcí), což podle dovolatelky bylo hlavním důvodem průtahů. V těchto souvislostech přitom měly soudy posuzovat i procesní aktivitu žalobkyně. Dovolatelka považuje za nesprávnou úvahu, že podávala velké množství návrhů, neboť podle svého názoru podala pouze jeden návrh a ostatní její procesní aktivitu vyvolala závažná procesní pochybení soudů. Dovolatelka nesouhlasí s tím, že soud poukazuje na neúspěšnost jejích návrhů, aniž by zároveň posoudil, že tyto byly vždy věcné, řádně odůvodněné, z lidského hlediska přirozené a pochopitelné a nebyly obstrukční.
Soudy vůbec neposoudily hledisko významu předmětu řízení pro poškozeného, byť šlo ve smyslu Stanoviska o řízení typově vyššího významu, který byl dán vysokým věkem žalobkyně, jakož i tím, že věc se týká řízení o nezletilém, tj. úpravy styku žalobkyně s nezletilým vnukem. Toto kritérium považuje dovolatelka za neopominutelné.
Proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka dále namítá, že se správně nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami. Dovolatelka nesouhlasí s tím, že o jejím nároku na náhradu škody bylo již pravomocně rozhodnuto, neboť dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů. Za nesprávné považuje i rozhodnutí o nákladech řízení před dovolacím soudem, když nebyl respektován závazný právní názor dovolacího soudu, který uložil soudu prvního stupně rozhodnout i o nákladech dovolacího řízení. Nicméně dovolatelka si je vědoma nepřípustnosti dovolání, neboť náklady řízení nepřesahují částku 50.000,- Kč. Dále se podle dovolatelky odvolací soud nevypořádal s její námitkou, že soud prvního stupně neprovedl dokazování v žalobě předloženými protokoly o jednání soudu v posuzovaném řízení a namísto toho prováděl dokazování spisem o řízení, jehož účastnicí žalobkyně nebyla. Dovolatelka považuje za nesprávné posouzení, označil-li odvolací soud s žalobou předložené listinné důkazy "za jakoby" opomenutý důkaz a zcela se vyhnul vysvětlení, z jakého důvodu považuje postup soudu prvního stupně za správný, pokud ten neprovedení předložených důkazů řádně neodůvodnil. Dovolatelka nesouhlasí ani s posouzením své odvolací námitky ohledně požadovaných úroků z prodlení, byť si je vědoma, že pokud jí nebyl přiznán uplatněný nárok, nemůže být řeč ani o přiznání úroku z prodlení. Za nesprávné považuje i zamítnutí požadavku na přiznání náhrady za morální újmu jejímu nezletilému vnukovi. Dovolatelka nesouhlasí ani s odmítnutím svého požadavku na náhradu imateriální újmy za průtahy samotného kompenzačního řízení. Jde-li o právní názor odvolacího soudu, že přiznání přiměřeného zadostiučinění za průtahy v kompenzačním řízení je na překážku okolnost, že v posuzovaném řízení nebyl shledán nesprávný úřední postup, pak se podle dovolatelky jedná o právní otázku, která doposud nebyla v rozhodnutí dovolacího soudu vyřešena, a odvolací soud ji nesprávně právně posoudil.
Podle dovolatelky z odůvodnění napadeného rozsudku nelze zjistit, na jakém skutkovém závěru dospěl soud k aplikaci právní normy, když soud prvního stupně prováděl dokazování výčtem selektivně vybraných písemností ze spisu v jiné věci, aniž současně respektoval, že se jedná o sporné řízení, kde by podstatnou roli měly hrát důkazy a tvrzení účastníků. Na vyjmenované jednotlivé písemnosti pak odkázal jako na celek (s výjimkou ústavní stížnosti), aniž by vyložil, jaký konkrétní skutkový závěr z jednotlivých listin učinil. Odvolací soud pak na svoji přezkumnou činnost z větší části rezignoval.
Konečně dovolatelka navrhla, aby v dalším řízení ve věci rozhodoval jiný senát odvolacího soudu a jiný samosoudce u soudu prvního stupně, neboť v řízení soudů obou stupňů došlo k závažným vadám, kvůli nimž byl již první rozsudek dovolacím soudem zrušen, a v novém rozsudku nebyl respektován závazný právní názor dovolacího soudu.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen "o. s. ř."
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu posouzení jejích nároků na náhradu škody, na úroky z prodlení, na náhradu imateriální újmy za průtahy v kompenzačním řízení, jakož i posouzení jejího návrhu na přiznání náhrady za morální újmu též jejímu nezletilému vnukovi, pak na posouzení uvedených nároků rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Soud prvního stupně změnu žaloby v uvedeném rozsahu postupem podle §95 o. s. ř. nepřipustil. Uvedené nároky tak nebyly předmětem řízení, což vylučuje, aby jejich právní posouzení bylo podrobeno přezkumu dovolacím soudem.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nevymezil celkovou dobu posuzovaného řízení určením jeho začátku a konce, pak se její výhrady míjejí s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, jestliže z jejího dovolání současně nevyplývá, zda a případně v čem spatřuje nesprávné vymezení začátku a konce řízení od 15. 4. 1999 do 2. 12. 2008, tudíž ani posouzení této otázky přípustnost dovolání založit nemůže.
Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani výhrada dovolatelky, že v souvislosti s posouzením kritéria významu řízení odvolací soud nezohlednil její vyšší věk. Soudy by sice podle Stanoviska při vyřizování jim napadlých případů měly s větší péčí přistupovat k těm řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku, nicméně takovými osobami nejsou myšleny osoby starší 60 let, nýbrž starší minimálně 75 let (samozřejmě vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012). Jestliže tedy odvolací soud věk žalobkyně nezohlednil, není jeho posouzení uvedené otázky ve smyslu §237 o. s. ř. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky, zda v posuzovaném řízení došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, a zda tedy posuzované řízení bylo skutečně tak nepřiměřeně dlouhé, aby založilo nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 OdpŠk.
Závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka spatřuje rozpor mezi ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a zhodnocením kritérií složitosti řízení, chování poškozeného a postupu soudu během řízení v rozsudku odvolacího soudu. Nesprávnost posouzení kritéria složitosti řízení spatřuje v jeho neúplnosti, když měly být zohledněny i další skutečnosti než jenom chování žalobkyně, zejména mělo být zohledněno, jak si počínal sám soud. Nesprávnost posouzení spatřuje i v zohlednění skutečností týkajících se jiného než posuzovaného řízení, aniž by současně byl posouzen vztah obou řízení. Nesprávnost posouzení kritéria chování poškozené spatřuje dovolatelka v tom, že její procesní aktivitu odvolací soud neposoudil v souvislosti s postupem soudu během řízení a naopak akcentoval neúspěšnost jejích návrhů, aniž by hodnotil jejich věcnost, důvodnost, pochopitelnost a to, že nebyly obstrukční. Posouzení kritéria postupu soudu během řízení dovolatelka vytýká, že se odvolací soud nevypořádal, ač měl, s průtahy v řízení, které již v žalobě tvrdila a k jejichž prokázání označila důkazy. Konečně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že vůbec neposoudil kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, ačkoliv posuzované řízení bylo řízením typově vyššího významu, daným předmětem řízení, tj. úpravou styku žalobkyně s nezletilým vnukem.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, zda při zhodnocení vlivu zákonných kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk na celkovou délku posuzovaného řízení (§31a odst. 3 písm. a/OdpŠk), bylo či nebylo v posuzovaném řízení porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Konkrétně zda může být kritérium složitosti řízení posouzeno pouze na základě četnosti a nedůvodnosti návrhů a odvolání žalobkyně (chování poškozené) a neznámého pobytu účastníků (a s tím souvisejícího řešení otázky místní příslušnosti), aniž by soud hodnotil, jak si v této souvislosti počínal příslušný soud, a zda lze přihlížet i k průběhu dalšího (vedlejšího) řízení, aniž by se soud zabýval jeho vztahem k posuzovanému řízení a tím, zda rozhodnutí v posuzovaném řízení bylo závislé na výsledku či průběhu vedlejšího řízení; zda může být kritérium chování poškozeného posouzeno pouze na základě četnosti a nedůvodnosti návrhů a odvolání, aniž by se soud zabýval důvody takových podání a tím, zda je lze hodnotit jako obstrukční; zda může být kritérium postupu příslušných orgánů (soudů) posouzeno, aniž by se soud zabýval tvrzenými průtahy (prodlevami mezi úkony účastníků a jednotlivými úkony soudu) a tím, jak se soud v posuzovaném řízení vypořádal se shora uváděnými procesními komplikacemi; a zda může být kritérium významu řízení pro poškozeného pominuto, jedná-li se o řízení ve věci péče soudu o nezletilé. Dovolání je současně důvodné, neboť vyřešením uvedených otázek se odvolací soud odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1).
Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
Podle článku II části věty před středníkem zákona č. 160/2006 Sb. odpovědnost podle tohoto zákona za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen.
Podle Stanoviska při hodnocení přiměřenosti celkové délky řízení je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Je nutno vzít v potaz zejména a) složitost případu, b) chování poškozeného, c) postup příslušných orgánů a d) význam předmětu řízení pro poškozeného. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními.
Ve vztahu ke kritériu složitosti případu podle Stanoviska celkovou délku řízení skutečně ovlivňuje projednání věci na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem, současně však nelze v úplnosti posoudit vliv této skutečnosti, jestliže odvolací soud neučinil konkrétní skutková zjištění k období čtyř let po právní moci rozhodnutí ve věci samé (toliko bylo konstatováno odmítnutí dovolání, zamítnutí žaloby pro zmatečnost a odmítnutí ústavní stížnosti). Nejvyšší soud upozornil na to, že účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (viz kritérium ad b/). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí.
Ohledně posouzení skutkové složitosti řízení nelze na základě učiněných skutkových zjištění učinit závěr, že řízení bylo skutkově složité, jestliže měl být ve věci zpracováván jeden znalecký posudek a návrh na jeho doplnění byl zamítnut. Částečně lze dovodit složitost procesní, danou procesní aktivitou žalobkyně, tj. opakovaným podáváním návrhů na vydání předběžného opatření a opakovaným, leč neúspěšným, uplatňováním opravných prostředků do procesních rozhodnutí, jakož i neznámým pobytem nezletilého, resp. jeho matky, a s tím souvisejícím rozhodováním o místní příslušnosti, nicméně ze skutkových zjištění odvolacího soudu nelze zjistit, jakým způsobem a po jakou dobu uvedené skutečnosti neumožňovaly řádný průběh řízení, a zejména, jak si v konkrétním případě počínal rozhodující orgán (kritérium ad c/), neboť obecně platí, že ten by měl mít k dispozici takové procesní nástroje a takové schopnosti, aby se v co nejkratším čase vypořádal i s náročnějším případem. Složitost hmotněprávního posouzení se bez dalšího z návrhu na úpravu styku prarodiče s nezletilým vnoučetem nepodává. Posouzení uvedeného kritéria odvolacím soudem je tak z uvedených důvodů neúplné, tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud ve Stanovisku dále uvedl, že pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení.
Odvolací soud se nezabýval otázkou vztahu posuzovaného řízení (o návrhu žalobkyně na úpravu jejího styku s nezletilým vnukem) k dalším řízením ve věci péče soudu o nezletilé podle §176 a násl. o. s. ř. (v tehdy účinném znění), která byla ve vztahu k nezletilému vnukovi žalobkyně vedena, ačkoliv ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž také vycházel, vyplývalo, že bylo minimálně vedeno řízení ve věci úpravy poměrů nezletilého pro dobu do i po rozvodu manželství jeho rodičů a že skutková zjištění se týkají i tohoto dalšího řízení. Tomuto závěru nasvědčuje i soudem prvního stupně uváděný rozsah spisového materiálu. Bylo tedy třeba nejprve posoudit, zda rozhodnutí o návrhu žalobkyně záviselo na rozhodnutí v jiném souběžně probíhajícím řízení a jak toto jej případně ovlivnilo. Posouzení závislosti rozhodnutí o úpravě styku prarodiče s nezletilým vnoučetem na rozhodnutí o výchově a výživě nezletilého, příp. úpravě styku s rodičem (dítětem prarodiče), není možné bez znalosti konkrétních okolností případu, jakož i právního posouzení návrhu žalobkyně rozhodujícím soudem. V případě, že návrh prarodiče byl zamítnut s odůvodněním, že jeho styk s vnoučetem je možno realizovat v rámci úpravy styku s rodičem (dítětem prarodiče), jak tvrdí žalobkyně, je nutno zvážit, zda takové (byť negativní) rozhodnutí nebylo možno vydat dříve, zvláště byl-li již dříve styk s rodičem, byť prozatímně na základě předběžného opatření, upraven. Nicméně, posuzuje-li soud průběh jiného (z pohledu posuzovaného řízení vedlejšího) řízení a dojde-li k závěru, že na jeho průběh a dobu trvání měly negativní vliv konkrétní skutečnosti (např. zde odvolacím soudem uváděný neznámý pobyt nezletilého, resp. jeho matky, a s tím spojené nejasnosti o místní příslušnosti soudu), které jsou navíc pro obě řízení společné, nelze současně pominout, jestliže takové vedlejší řízení bylo zahájeno, jak uvádí žalobkyně, již o tři roky dříve. V takovém případě je totiž i nutno zvažovat, proč uvedené procesní komplikace nebyly během této doby, tedy ještě před zahájením posuzovaného řízení, vyřešeny.
Chování poškozeného je subjektivním kritériem, které podle Stanoviska může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Poškozený jako účastník řízení může negativně působit svou nečinností nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru, zde jde pak o "průtahy" (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Státu rovněž nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné. Ve vztahu ke kritériu chování poškozeného ze skutkových zjištění nevyplývá, že by na straně žalobkyně bylo možno hovořit o nečinnosti či naopak o aktivitě ryze obstrukčního charakteru, a ani žalovaná žádné takové skutečnosti netvrdí. Odkázal-li odvolací soud na skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, který příčinu délky řízení spatřoval výlučně v nedůvodných návrzích a odvoláních žalobkyně, která tak měla přispět k celkovému trvání řízení svým chováním, aniž by tyto současně posoudil, zda byly opravdu zjevně nedůvodné, a aniž by je posoudil i v souvislosti s kritériem postupu soudů, je jeho posouzení uvedeného kritéria nesprávné.
V případě kritéria postupu soudů bude podle Stanoviska porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel, či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany soudů (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi). Ze skutkových zjištění ve smyslu Stanoviska není zřejmá snaha soudů rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, ačkoliv takový poznatek by měl být pro závěr o přiměřenosti celkové délky řízení klíčový. Ve skutkových zjištěních tak nemá oporu závěr odvolacího soudu, že posuzované řízení bylo celkově koncentrované a bez průtahů. Naopak o neúplnosti skutkových zjištění svědčí již to, že odvolací soud existenci ojedinělých průtahů připustil, avšak tyto nijak nespecifikoval. Odvolací soud se navíc nijak nevypořádal ani s tvrzenými průtahy, které žalobkyně spatřovala v prodlevách do rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření (byť lhůta uvedená v §75 odst. 2 o. s. ř. v tehdy účinném znění se na rozhodnutí o návrhu žalobkyně nevztahovala), do konání prvního jednání ve věci a i do konání dalšího jednání, a k jejichž prokázání označila důkazy (protokoly o jednání). Nevypořádal-li se soud prvního stupně s těmito návrhy žalobkyně a odvolací soud jeho pochybení, byť na něj bylo v odvolání poukazováno (odvolací důvod podle §205 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), nenapravil, jedná se současně o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Bránil-li procesnímu postupu soudu neznámý pobyt nezletilého, mělo by ze skutkových zjištění rovněž vyplývat, jaké úkony a v jakých lhůtách soud činil, aby tato překážka byla odstraněna. Jde o to, zda příslušný orgán v reakci na vzniklé procesní situace či v souvislosti s chováním účastníků využil či využíval všech jemu dostupných procesních prostředků, aby mohl rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů. Z uvedeného vyplývá, že i posouzení tohoto kritéria je neúplné, tudíž nesprávné.
Konečně i kritérium významu řízení pro poškozeného odvolací soud posoudil nesprávně, jestliže v souladu se Stanoviskem neuzavřel, že řízení o návrhu na úpravu styku prarodiče s nezletilým vnoučetem je řízením s typově vyšším významem, neboť patří mezi řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Podle Stanoviska se jedná o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaného řízení. Bylo případně na žalované, aby tvrdila konkrétní skutečnosti, které význam řízení pro žalobkyni snižovaly, žádné takové však žalovaná netvrdila. Sama okolnost zamítnutí návrhu ve věci péče soudu o nezletilé význam řízení nesnižuje. Nižší význam by bylo možno případně dovozovat pouze z důvodů zamítnutí takového návrhu, např. musela-li být od počátku zřejmá bezúspěšnost návrhu a rozpor návrhu se zájmy nezletilého.
Odvolací soud nepostupoval v souladu se shora uvedenými závěry vyplývajícími ze Stanoviska, uvedená kritéria aplikoval v rozporu se Stanoviskem, příp. je neaplikoval vůbec. Jeho právní posouzení věci je tak i ve svém souhrnu, tj. v závěru o posouzení přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení, neúplné, tudíž nesprávné. Řízení je navíc zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Protože tytéž důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, včetně výroku o náhradě nákladů řízení (§242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud neshledal důvody pro projednání věci jiným senátem odvolacího soudu či jiným samosoudcem soudu prvního stupně (§243e odst. 3 o. s. ř.), neboť právní názor vyslovený v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu byl respektován a zjištěné vady řízení neshledal dovolací soud jako natolik závažné, aby takový postup odůvodňovaly.
V rámci nového projednání věci soud posoudí věc v souladu se Stanoviskem, příp. další relevantní judikaturou, především podle shora uvedených kritérií, k čemuž si opatří (a to případně i s využitím postupu podle §118a o. s. ř.) odpovídající skutková zjištění. Dojde-li opět k závěru, že celková délka řízení byla přiměřená, žalobu zamítne. V opačném případě soud zváží formu a výši zadostiučinění, kterou je třeba žalobkyni poskytnout, nebudou-li v řízení prokázány skutečnosti, které vznik nemajetkové újmy vyloučí. Přitom neopomene posoudit, zda případně postupem státních orgánů v posuzovaném řízení nebylo dotčeno i právo žalobkyně na rodinný život (chráněné článkem 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.), neboť porušení takového práva je třeba zohlednit při závěru o vzniku nemajetkové újmy a její intenzitě rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011). Takový závěr je významný i z toho důvodu, že podle Stanoviska se shora uvedená kritéria u nároků vztahujících se k článku 8 Úmluvy použijí přiměřeně, se zřetelem ke zvláštnímu chráněnému zájmu dotčenému v předmětném řízení, a to zpravidla výrazně přísněji jak na poli hodnocení přiměřenosti délky řízení, tak při určování výše zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu.
Soud prvního stupně je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§226 odst. 1 ve spojení s §243g odst. 1 částí věty první za středníkem o. s. ř.). Podle §243g odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, soud v novém rozhodnutí o věci. Pro úplnost a s ohledem na námitky vznesené v dovolání dovolací soud uvádí, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení jako celku, tj. včetně dovolacího řízení, je závislé na výsledku řízení jako takového, tj. rozhodnutí ve věci samé (v řízení o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a OdpŠk se zpravidla postupuje podle §142 odst. 1 či odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. března 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu