ECLI:CZ:US:2021:1.US.936.21.1
sp. zn. I. ÚS 936/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Ptáčka, zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2947/2020-186 ze dne 17. 2. 2021 a rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 248/2019-151 ze dne 13. 3. 2020 a Okresního soudu v Lounech č. j. 7 C 160/2017-101 ze dne 27. 5. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a Vítězslava Dobeše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Lounech (dále jen "nalézací soud") zamítl nadepsaným rozsudkem žalobu stěžovatele proti vedlejšímu účastníku o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení kupní ceny nákladního automobilu Volvo a uložil stěžovateli nahradit náklady řízení vedlejšího účastníka ve výši 47 568 Kč; stěžovatel s žalobou neuspěl v důsledku promlčení pohledávky. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") jej rovněž nadepsaným rozsudkem potvrdil a též zavázal stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení (ve výši 19 786 Kč). Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem (dále též "dovolací soud") odmítnuto jako nepřípustné, neboť jeho námitky směřovaly vůči zjištěnému skutkovému stavu a nejsou tak způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel rozporuje právní závěr obecných soudů o promlčení jeho pohledávky a Ústavnímu soudu - stejně jako obecným soudům předtím - předkládá argumenty, proč měla být ve věci aplikována úprava zákoníku obchodního, nikoli občanského. Odvolacímu soudu je dále vytýkáno, že nezaslal stěžovateli vyjádření vedlejšího účastníka k odvolání a neumožnil mu tak reagovat na jeho obsah a efektivně bránit svá práva.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Článek 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Současně je třeba neztrácet ze zřetele, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) je posuzuje jako celek a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele.
5. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů, jež by zasluhovalo jeho bližší pozornost, nezaznamenal. Stěžovatel ve snaze vyhnout se promlčení své pohledávky nadále zpochybňuje skutkový závěr o datu splatnosti předmětné kupní ceny, popř. se z jím subjektivně vnímaných, avšak soudem nezjištěných skutkových okolností snaží dovodit, že se právní vztah účastníků řídil obchodním (nikoli občanským) zákoníkem, který v otázce promlčení nabízí úpravu pro stěžovatele příznivější. S takto uplatněnou obranou nicméně stěžovatel před obecnými soudy neuspěl a ani Ústavní soud s ní nepřiměje přehodnocovat nezávislou a řádně odůvodněnou rozhodovací činnost obecných soudů, neboť svou argumentaci nijak neposouvá do ústavněprávní roviny. Právo na soudní ochranu logicky nezaručuje účastníku příznivý výsledek řízení, neboť v každém občanskoprávním řízení stojí proti sobě dvě procesní strany s protichůdnými zájmy a jedna z nich tak zpravidla odchází od soudu nespokojena, aniž by nevyhovující soudní rozhodnutí muselo nutně znamenat porušení jejích práv.
6. Co se týče namítaného porušení práva stěžovatele vyjádřit se k věci, zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny, vznáší je stěžovatel pouze v obecné rovině (byť s četnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu), aniž by uvedl, jaký "obrat" mohl v řízení vyjádřením vedlejšího účastníka k odvolání nastat a jakou obranu mu nebylo umožněno uplatnit. Takto uplatněné námitce ovšem Ústavní soud nemůže věnovat pozornost, neboť uvedené právo, které je součástí záruk spravedlivého procesu, není bezúčelné a nelze z něj dovozovat, že by obecné soudy byly otrocky povinny zasílat účastníkům každou písemnost, neočekávají-li od reakce další přínos pro rozhodnutí věci. Nezaslal-li odvolací soud stěžovateli vyjádření vedlejšího účastníka k replice, předpokládá Ústavní soud, že od ní neočekával nová relevantní sdělení. Za situace, kdy stěžovatel tvrzené porušení svých procesních práv nijak nekonkretizoval, nemá Ústavní soud důvod úsudku odvolacího soudu v jeho nezávislé rozhodovací činnosti nedůvěřovat.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele, aby mu byly nahrazeny náklady řízení před Ústavním soudem (§62 odst. 4 téhož zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu