ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2947.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 2947/2020-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. P. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M. advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, proti žalovanému V. D. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Zuzanou Kratěnovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, o zaplacení 150.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 160/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2020, č. j. 12 Co 248/2019-151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.954 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zuzany Kratěnové, advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 27. 5. 2019, č. j. 7 C 160/2017-101, zamítl žalobu o zaplacení 150.000 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 2. 5. 2013 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 3. 2020, č. j. 12 Co 248/2019-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V posuzované věci žalobce v žalobě tvrdil, že účastníci uzavřeli dne 11. 1. 2012 ústní kupní smlouvu, podle které žalovanému prodal nákladní automobil značky XY za dohodnutou kupní cenu 150.000 Kč splatnou do 1. 5. 2013. Žalovaný kupní cenu ve sjednané lhůtě, ani v dodatečně jím přislíbené lhůtě, tedy do září 2014, neuhradil. Na podkladě této žaloby vydal soud prvního stupně dne 14. 1. 2019 platební rozkaz, jímž žalobě vyhověl. Protože žalovaný proti platebnímu rozkazu podal včas odpor, v němž se bránil tvrzením, že kupní cenu uhradil, a současně namítl promlčení uplatněného práva, soud prvního stupně platební rozkaz zrušil a ve věci nařídil jednání, při němž provedl účastníky navržené důkazy.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané žalobní tvrzení o splatnosti kupní ceny k 1. 5. 2013, neuvěřil dodatečnému tvrzení žalobce, že se účastníci dohodli na změně splatnosti kupní ceny do ledna 2015, neboť nebylo podpořeno žádným z provedených důkazů; ty naopak svědčily ve prospěch původního žalobcova tvrzení. Shodně se soudem prvního stupně pak uzavřel, že promlčecí doba uplynula 2. 5. 2016, takže uplatnil-li žalobce svůj nárok u soudu 3. 10. 2017, učinil tak po uplynutí promlčecí doby. Jeho právo na zaplacení kupní ceny je promlčeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že „ napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, či má být posouzena jinak, pokud shledá dovolací soud aplikaci právních předpisů z předcházejících rozhodnutí ve věci jako správnou .“ S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019, odvolacímu soudu vytýká procesní pochybení, jež mělo za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces, a spočívalo v tom, že odvolací soud - se zdůvodněním, že se jedná o nepřípustnou novotu uplatněnou teprve v odvolání - nepřihlédl k jeho tvrzení, že účastníci uzavřeli dne 12. 1. 2012 (ústní) kupní smlouvu v rámci své podnikatelské činnosti. Žalobce prosazuje, že takové tvrzení obsahovalo již jeho podání z 16. 3. 2019 (tj. vyjádření k odporu žalovaného), které však nebylo do spisu založeno. Má za to, že odvolací soud pochybil, jestliže mu neumožnil prokázat, že takovou písemnost soudu prvního stupně skutečně zaslal. Vlivem vytýkaného opomenutí pak soudy skutek poměřovaly nesprávným právním předpisem, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), namísto zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), a dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že právo žalobce je promlčeno. Žalobce v dovolání obšírně rozvíjí úvahy stran aplikace §405 odst. 2 obch. zák. svědčící ve prospěch jím prosazovaného názoru, že k promlčení jeho práva nedošlo. Další pochybení soudů žalobce spatřuje v tom, že mu nebylo doručeno stanovisko žalovaného, o němž se dozvěděl teprve při jednání odvolacího soudu, a tudíž se k němu nemohl náležitě vyjádřit.
Žalovaný má dovolání za nepřípustné; nesouhlasí s tím, že by soudy opomenuly namítané tvrzení žalobce a požaduje přiznat náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně, resp. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci, případně, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Správnost aplikace občanského zákoníku na daný vztah napadá prostřednictvím námitek skutkové povahy, nepřípustně prosazuje vlastní skutkový závěr, že účastníci kupní smlouvu uzavřeli v souvislosti s podnikáním. Pomíjí přitom, že způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný (dovolací soud je povinen z něj vycházet). Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se tudíž nezabýval ani navazujícími úvahami stran aplikace §405 odst. 2 obch. zák.
Výtky dovolatele, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť nenapravil tvrzené pochybení soudu prvního stupně a neumožnil mu prokázat, že soudu zaslal písemnost ze dne 16. 3. 2019, která není založena ve spise, a že mu de facto odňal možnost vyjádřit se ke stanovisku žalovaného v rámci odvolacího řízení, nezahrnují žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. 2. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu