ECLI:CZ:US:2021:1.US.937.21.1
sp. zn. I. ÚS 937/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti S. R., zastoupené Lenkou Balkovou, advokátkou se sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2650/2020-260 ze dne 25. 1. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 291/2019-173 ze dne 26. 9. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 27 C 178/2017-126 ze dne 16. 4. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatelky na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu blíže specifikovaného bytu, když dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně po uplynutí dvouměsíční lhůty předvídané ustanovením §2290 občanského zákoníku. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy umožnily zneužití výkonu práva proti ní, ač je těžce onkologicky nemocná. V rámci svých možností se výslovně prostřednictvím svého právního zástupce dotazovala, zda nějaké zásilky žalovaná jako pronajímatelka odesílala nebo nikoliv a pakliže ano, aby byly zaslány formou scanu. Nato mělo dle názoru stěžovatelky dojít k zamlčení obsílek ze strany právního zástupce žalované. V tomto chování stěžovatelka spatřuje rozpor s dobrými mravy, k čemuž měly soudy dle jejího názoru přihlédnout. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by se soudy zamítnutím stěžovatelčiny žaloby pro opožděnost dopustily excesu či jinak vybočily z kautel spravedlivého procesu. Zvláště odvolací soud srozumitelně a logicky vyložil, proč byly výpovědi z nájmu bytu stěžovatelce jako nájemkyni řádně doručeny a proč její onkologické onemocnění a podstoupení léčby nepředstavovalo v jedinečných souvislostech případu žádnou překážku pro seznámení se stěžovatelky s obsahem doručovaných listovních zásilek. Městský soud konkrétně poukázal na to, že v daném případě byly výpovědi doručovány stěžovatelce poštou do místa jejího bydliště. Protože zde stěžovatelka nebyla zastižena, byly jí tyto zásilky uloženy na poště 12. a 13. 7. 2017. Po uplynutí úložní doby, která skončila dne 27. 7. a 28. 7. 2017 byly odtud odeslány zpět odesílateli. Odvolací soud připustil, že bylo prokázáno, že dne 11. 7. 2017 se stěžovatelka podrobila předem plánované aplikaci chemoterapie, avšak vyzdvihl, že záhy poté odcestovala mimo P. na chatu své kamarádky, jak z dokazování rovněž vyplynulo. Neuvěřil tedy jejímu tvrzení, že v této době byla opakovaně hospitalizována. V tomto směru městský soud poznamenal, že jakkoli se stěžovatelka léčila pro onkologické onemocnění, jehož nepříznivé dopady do jejího života nelze jakkoliv zlehčovat, přesto musel vzít v úvahu, že léčba probíhala již delší dobu, přičemž stěžovatelka jednotlivé jednodenní termíny aplikací chemoterapie předem znala, a průběhu léčby tak mohla uzpůsobit své ostatní záležitosti. V té spojitosti odvolací soud také postřehl, že stěžovatelka se o tom, že má na poště uloženy zásilky, dozvěděla po svém návratu do P., a sice nejpozději dne 24. 7. 2017, kdy její advokátka kvůli nim protistranu kontaktovala. Z dokazování přitom nevyplynulo, že by bývala nebyla schopna se na poštu k jejich vyzvednutí (téměř dva týdny po absolvování dílčí léčby) dostavit, když to její stav nevylučoval ani přímo po aplikaci chemoterapie (viz bod 17 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Právě nastíněné odůvodnění odvolacího soudu pokládá Ústavní soud nejen za prosté ústavně zapovězené libovůle, nýbrž i za přiléhavé skutkovému stavu, zjištěnému a v zásadě ustálenému již v nalézacím řízení. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že stěžovatelka za shora vylíčené situace sama rezignovala na vyzvednutí zásilek dokonce i poté, co se o nich sama dozvěděla, což nebylo lze mít za překážku, která by jí byla znemožnila se s výpověďmi z nájmu bytu seznámit, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem. Pro otázku posouzení včasnosti žaloby totiž bylo rozhodné pouze zjištění, zda stěžovatelka měla objektivně možnost si na základě oznámení pošty uložené zásilky obsahující výpovědi z nájmu bytu vyzvednout a seznámit se s jejich obsahem. Jestliže však stěžovatelka této možnosti nevyužila, aniž jí v tom bránily vskutku závažné překážky, pak to hmotněprávním účinkům výpovědi nezabránilo.
Stejně tak lze přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že tvrzení stěžovatelky o údajně nepoctivém jednání druhé strany spočívajícím v tom, že advokát žalované měl stěžovatelce na její dotaz zatajit obsah doručovaných zásilek, jsou za shora popsaných okolností bez významu. Stěžovatelka si v prvé řadě měla počínat tak, aby byla schopna přebírat případnou poštu, ať již sama či prostřednictvím jiného. Neučinila-li tak, šlo nepřevzetí zásilek obsahujících výpovědi z nájmu bytu nutně k její tíži. Nadto stěžovatelka v ústavní stížnosti sama připouští, že advokát protistrany ve skutečnosti na dotazy stran zásilek uvedl, že neví, které má na mysli. To by spíše odpovídalo tvrzení žalované, že její právní zástupce v červenci 2017 zasílal stěžovatelce několik písemností, takže s odstupem času nevěděl, na kterou je dotazován.
Ze shora řečeného plyne, že zamítavé rozhodnutí nalézacího soudu a s ním souznějící rozhodnutí soudů vyšších stupňů z hlediska práva na spravedlivý proces obstojí nejen v rovině ústavních záruk spravedlivého procesu. Ústavní soud tudíž odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu