ECLI:CZ:US:2021:1.US.965.21.1
sp. zn. I. ÚS 965/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. Š. a J. Š., oba zastoupeni JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 40, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021 č. j. 24 Cdo 4782/2018-190, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018 č. j. 19 Co 258/2017-140 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 4. 2017 č. j. 8 C 370/2016-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 10, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zrušení osvojení.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé se domáhali zrušení osvojení osvojence, vysloveného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 24. 4. 1987 č. j. Nc 157/87-21, kterým došlo ke zrušitelnému osvojení osvojence, narozeného v roce XXXX. Svůj návrh odůvodnili tím, že ke zhoršení vzájemných vztahů došlo v roce 2007, kdy se osvojenec prostřednictvím pořadu "Pošta pro Tebe" kontaktoval se svojí biologickou rodinou a s osvojiteli přerušil kontakty. Přestal se o ně zajímat, začal rozmařile nakládat s finančními prostředky od osvojitelů, hrát na automatech a od osvojitelů jen požaduje další peníze. Z tohoto důvodu také sepsali prohlášení o vydědění osvojence.
Soudy návrhu nevyhověly, neboť pokud k osvojení došlo v době tří let a více před 31. 12. 2013, pak od 1. 1. 2014 na základě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák"), kdy bylo upuštěno od dělení osvojení na zrušitelné a nezrušitelné a byla zavedena automatická konverze zrušitelného osvojení na osvojení nezrušitelné plynutím času, dochází k přeměně původního zrušitelného osvojení na nezrušitelné osvojení. Tato automatická konverze je reflexí čl. 13 revidované Evropské úmluvy o osvojení dětí. Ustanovení §840 obč. zák. omezuje možnost zrušení osvojení z důležitých důvodů na dobu tří let od rozhodnutí o osvojení, jelikož však v dané věci rozhodnutí o osvojení nabylo právní moci dne 24. 4. 1987, není již podle současné právní úpravy osvojení možné zrušit. Aplikací přechodného ustanovení §3028 obč. zák pak nedochází k pravé retroaktivitě.
Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatelů přípustným pro dosud v praxi Nejvyššího soudu neřešenou otázku, zda nemožnost zrušit osvojení z důležitých důvodů po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení dopadá i na osvojení vzniklá před 1. 1. 2014. Dovolání však zamítl.
Stěžovatelé s právními závěry soudů nesouhlasí. Jsou přesvědčeni o protiústavním výkladu §840 obč. zák, neboť je v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti práva. Provedeným výkladem ustanovení §840 odst. 2 obč. zák bylo stěžovatelům odňato právo zrušit původně zrušitelné osvojení, ale i jakákoliv lhůta k uplatnění tohoto práva. Předmětné ustanovení v žádném případě nelze vykládat tak, že ke konverzi zrušitelného osvojení vzniklého před 1. 1. 2014 na nezrušitelné došlo k 1. 1. 2014, a to zejména z toho důvodu, že by osvojitelům nikdy nebyla dána zákonem uvedená tříletá lhůta. Pokud soud tvrdí, že tato lhůta uběhla tři roky od vzniku osvojení stěžovatelů, jedná se o pravou retroaktivitu, což je nepřípustné. Dále namítají, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, když neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností o nevhodném chování osvojence a zabýval se pouze otázkou možností zrušení osvojení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelů, totožných jako v řízení před civilními soudy, kdy se stěžovatelé domáhají přehodnocení závěrů soudů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru.
Ústavní soud ověřil, že soudy se návrhem stěžovatelů důkladně zabývaly a své shora nastíněné závěry patřičně odůvodnily. Ústavní soud vyzdvihuje, že věc byla meritorně projednána Nejvyšším soudem, právě jehož věcí je, jak již Ústavní soud mnohokrát konstatoval, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, neboť Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší.
Nejvyšší soud v odůvodnění zamítavého rozhodnutí zejména uvedl, že ustanovení §840 odst. 2 obč. zák. nelze vnímat bez spojitosti s přechodným ustanovením §3028 odst. 2 obč. zák., které jednoznačně stanovuje, že se právní poměry, týkající se práv rodinných, řídí ustanoveními tohoto zákona. Z uvedeného je patrné, že ustanovení §840 odst. 2 obč. zák dopadá i na osvojení, která vznikla před 1. 1. 2014 a nejedná se tak o tzv. nepravou mezeru v zákoně. Nadto lze předpokládat, že opustil-li zákonodárce v nynější právní úpravě režim dvou typů osvojení (zrušitelného a nezrušitelného) a stanovil možnost zrušení osvojení pouze do tří let od rozhodnutí o osvojení (vyjma případů, je-li osvojení v rozporu se zákonem), nezamýšlel tak učinit jen pro nově vzniklá osvojení od 1. 1. 2014 a ohledně dřívějších osvojení i nadále ponechat vedle sebe existenci zrušitelných a nezrušitelných osvojení, ale prostřednictvím přechodných ustanovení zamýšlel sjednotit i režim osvojení vzniklých před 1. 1. 2014.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani tvrzení dovolatelů o pravé retroaktivitě, když účinky ustanovení §840 odst. 2 obč. zák podle mínění dovolatelů dosahují před účinnost i platnost občanského zákoníku, neboť v případě dřívějšího návrhu na zrušení osvojení by se postupovalo podle tehdejších právních předpisů (zákona č. 94/1963 Sb., o rodině), dovolatelé se tudíž mohli domáhat zrušení osvojení do 31. 12. 2013, kdy nebyli limitováni tříletou dobou od rozhodnutí o osvojení.
K námitce dovolatelů, že pokud jde o nepravou retroaktivitu, měla by tříletá doba ke zrušení osvojení začít běžet až od 1. 1. 2014 a nikoli od rozhodnutí o osvojení, uvedl, že pro takovýto postup nelze najít zákonnou oporu. Dovolatelé se nadto mohli domáhat zrušení osvojení již podstatně dříve (podle jejich tvrzení došlo ke zhoršení vztahů v roce 2007), a proto by tak nemělo žádné opodstatnění, aby jim byla poskytována ještě dodatečná doba pro podání návrhu v trvání tří let od nabytí účinnosti občanského zákoníku. Prodlužováním doby, po níž je možné se domáhat zrušení osvojení, by pouze vznikaly neopodstatněně nerovné podmínky pro účastníky vztahů osvojení vzniklých před a po 1. 1. 2014.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti zůstává pouze polemika stěžovatelů s právními závěry soudů, resp. nesouhlas se stávající úpravou osvojení. Jak Ústavní soud ověřil, soudy se námitkami stěžovatelů řádně zabývaly, srozumitelně a logicky objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly. Za situace, kdy zákon neumožňuje přistoupit ke zrušení osvojení, pak nelze soudu vytýkat, že se nezabýval důkazy, jež by měly prokázat nevhodné chování zletilého osvojence ve vztahu k osvojitelům.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Uvedeným závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout a Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat (srov. obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 391/20). Stěžovatelé měli možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
S ohledem na to, že nevhodné chování osvojence, jež by svou intenzitou bylo podle stěžovatelů způsobilé přivodit zrušení osvojení, se projevilo již v roce 2007, bylo na stěžovatelích, aby v adekvátním čase usilovali o zrušení osvojení podle tehdejších předpisů. V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že poukaz stěžovatelů na usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/15 ze dne 19. 11. 2015 je zcela nepřípadný, neboť Ústavní soud se zabýval zcela odlišnou právní problematikou (ústavností zákazu osvojení dítěte partnerem rodiče v nesezdaném soužití), než v projednávané věci.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu