ECLI:CZ:US:2021:2.US.1035.21.1
sp. zn. II. ÚS 1035/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Prchala, zastoupeného JUDr. Jaromírem Heto, advokátem se sídlem Na Kopci 5121, Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2020 č. j. 29 Af 68/2015-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, plynoucím z čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právem vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatel podává ústavní stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, který rozhodoval na základě zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2018 č. j. 7 Afs 18/2018-27, vydaného na základě kasační stížnosti žalovaného správního orgánu. Stěžovatel je přesvědčen, že předcházející řízení u orgánů celní správy i soudu bylo jako celek nespravedlivé, neboť orgány celní správy od začátku hleděly na stěžovatele, jako na osobu, která nutně musela mít něco společného s nezdaněným lihem, nalezeným v části letištního hangáru ve svém vlastnictví. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozhodl tak, že se stěžovatelova žaloba zamítá. Stěžovatel se k otázce přípustnosti ústavní stížnosti vyjádřil tak, že odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 926/19 ze dne 2. 7. 2019 a uvedl, že se svou ústavní stížností brání proti právnímu hodnocení naplnění postavení stěžovatele jako plátce daně a skladovatele ve smyslu zákona o spotřební dani, neboť tuto námitku podle svého názoru již nemohl uplatnit v kasační stížnosti podle §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního (neboť o této otázce podle jeho názoru již závazně rozhodl Nejvyšší správní soud).
3. Ústavní soud z informačního systému InfoSoud zjistil, že proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí krajského soudu byla dne 5. 3. 2021 podána stěžovatelem kasační stížnost. Řízení o této kasační stížnosti bylo usnesením č. j. 9 Afs 43/2021-27 zastaveno, neboť stěžovatel vzal svou kasační stížnost zpět. Ústavní soud pak dále zjistil z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2018 č. j. 7 Afs 18/2018-27, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí nepostavil na jisto, zda byl stěžovatel skladovatelem ve smyslu §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, pouze vytkl krajskému soudu, že ve svém původním rozsudku, jímž stěžovateli vyhověl (č. j. 29 Af 68/2015-64 ze dne 5. 12. 2017) stěžovateli neměl bez dalšího uvěřit, ale měl jeho tvrzení podpořit dalším dokazováním. Nejvyšší správní soud výslovně uvedl (v bodě 29 svého rozhodnutí), že svým derogačním rozhodnutím z 5. 4. 2018 nepředjímá meritorní posouzení věci. Podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo na krajském soudu, aby přesvědčivě vyložil, jak hodnotil stěžovatelovu výpověď a proč je případně třeba uvěřit žalobcově skutkové verzi. Pokud na základě takového hodnocení setrvá na závěru, že stěžovatele nelze pokládat za skladovatele vybraných výrobků ani za osobu, která se na skladování podílela, je třeba, aby vyjasnil, jaké postavení mají podle něj mít řidiči zmínění v trestním spise jednak ve vztahu k placení spotřební daně z lihu, jednak ve vztahu k identifikaci muže, který si měl u stěžovatele zboží uložit.
4. Ústavní soud nejprve přistoupil k posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podané bez vyčerpání kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 926/19 ze dne 2. 7. 2019 s tím, že jedna z jeho námitek již byla definitivně vyřešena ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu (zda byl skladovatelem ve smyslu zákona o spotřební dani), a proto mu v souladu s citovaným nálezem náleží právo se obrátit přímo na Ústavní soud. Tato situace však ve stěžovatelově věci nenastala - Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozhodnutí nezavázal krajský soud k tomu, aby dospěl k závěru, že je stěžovatel skladovatelem ve smyslu příslušné zákonné úpravy spotřební daně. Naopak uložil krajskému soudu, aby provedl opakovaně dokazování a vyjasnil řadu skutkových okolností věci. Stěžovatele pak vedl k tomu, že může ve svůj prospěch ve své argumentaci použít skutkové závěry, plynoucí z trestního řízení.
5. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatelem napadený závěr krajského soudu mohl být stěžovatelem napaden kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel svou kasační stížnost vzal zpět, tak nesplnil podmínky plynoucí z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, stanovící povinnost stěžovatelů vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a proto je jeho návrh nepřípustný. Návrh, který je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut, a to bez jednání a soudcem zpravodajem (obdobně viz usnesení ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 2422/14).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2021
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka